Cesty mé a mých přátel

Jestli se chcete dozvědět, jakým způsobem se s oblibou bavím ve svém volném čase, podívejte se na některý z následujících odkazů. Jsou to dokumenty sepsané v náhlém záchvatu zdraví škodlivé tvůrčí síly, fotky, které ke mě nějak zabloudily a nějakým podivným způsobem se dostaly do školního scanneru a pár dalších věcí. Doufám, že i něco dobré zábavy. Děkuji tímto lidem, kteří mi zapůjčili svoje fotky (bratranec, Marcel Ludvík, Kristýna Schnablová a další), případně další materiály (Lenka Ludvíková a její cestovní minideník mi MOC pomohly).

Podkarpatská Rus - první v pořadí vražedných zájezdů s CK KIWI za hranice všedních dnů

Rumunsko - a druhý, o rok později

Skandinávie - a tohle byl třetí. Zatím jenom cca 40 fotek, budou další (možná...ale už asi spíš ne)

Korsika - a tohle byl čtvrtý. Fotek je málo, ale víc jsem prostě nesehnal. Třeba ale ještě budou.

Rumunsko II. - v pořadí pátý. Zatím není komplet, chybí fotky atd - všechno bude.

Pyreneje . Labutí píseň našich akcí, nebo jen nádech na nový cyklus?

Řecko . Noví lidé, nové hory.

Chaloupka- akce, které se spousta lidí ráda zúčastní, ale ne každý ji přežije (ve zdraví)

Gran Paradiso je pohoří v severní Itálii. Moc hezké.

Slovenské Rudohoří - letní pochod s Ciri a jejím spolužákem

Novohradské hory - jedno netradiční pohoří a jak jsme se v něm pohybovali

Roháče - pro změnu jedno tradiční pohoří u našich východních sousedů

Island - už jen tradiční zájezd s cestovkou a manželkou, ale fotky stojí za publikování.

Na závěr bych si dovolil citovat něco málo ze SKVĚLÉ knížky Zdeňka Šmída „Proč bychom se nepotili aneb jak se chodí po horách“. Sám bych totiž takhle nikdy nedokázal vyjádřit, proč vlastně takhle "zbytečně" ztrácím síly, peníze a čas.

"Vyjděme z faktu, že vysokohorská turistika je sportem, i když tomu řada lidí nevěří. Pravda, její akce asi nikdy nenaženou ve slunečních odpoledních mračna mužů k televizním obrazovkám; o to není sportem méně. Připomíná doby, kdy sport býval hlavně radostí z pohybu. Radostí z party. Kdy býval radostí.
Ze všech sportovců je horák nejmíň zakoukaný do sebe: nesleduje ani tak hru svých svalů, jako spíše hru slunce a stínů na chundelaté stráni. Nepočítá svůj tep ani na ruce, ani na krční tepně, ani nikde jinde: pokud vůbec něco počítá, tak jak daleko je nádraží, má-li dost peněz, nebo kolik je hodin.
Nechvátá, aby byl na vrcholu první, nýbrž aby tam dorazil dřív, než padne mlha. Či tma. Nebo aby tam dorazil dřív, než padne.
Horákovy výkony neprovází obdiv publika či jásající bariéry. Horák na ně hluboce kašle. Naopak, kdyby horáka na jeho pouti k vrcholu provázely jásající bariéry, horák by se zbláznil. Neboť na rozdíl od sportovce není pro horáka rajskou hudbou řev bariér, ale ticho. Šumění lesa. Cinkání potoka. Svist větru.
I horák dává do svého výkonu všechny síly a obvykle je též během výkonu všechny ztratí. I pro jeho výkon je rozhodující trénink, tělesná kondice a jednotlivé části snídaně. Horák však nekašle jenom na bariéry, kašle i na kalorie, zhůvěřile snídá, nač má chuť, a vůbec nezřízeně povoluje své přirozenosti. Na druhé straně však nebýváme svědky, že by se horák rozplakal, když se mu výkon nezdařil nebo když ho Karlík přeběhl.
I horák ví, že nic v tomhle pestrém světě není zadarmo. Proto chvátá, funí, potí se a nešetří se. Nikoliv proto, aby se umístil. Činí tak proto, aby se mohl kochat. Neboť krásy světa jsou nepřeberné. A být prvním je jenom nepatrné, mrňavoulinké potěšeníčko ve srovnání s krásami světa. Horák to ví.
Proto ho berme vážně. Pro tu jedinou moudrost, kterou mnozí z nás už dávno zapomněli."

Autorova homepage

Pavel Urban, pupu () pupu . cz