Hranice; trocha vojenské absurdity, pár dobře udržovaných hraničních
plotů, gigantická socha slovanského bratra - to je pár vzpomínek na úplný
začátek naší výpravy na Podkarpatskou Rus. Hned za hranicí přišlo první
město: Užgorod (složenina za slov Už - jméno místní řeky - a gorod -
rusky město, pozn. přepisovatele - musím se přece pochlubit tím málem,
co mi v hlavě zbylo...). Docela hezké, nějaký hrad a krásný kostel,
ale jinak trochu mrtvo, hlavně v obchodech. V těch to zeje prázdnotou a
nečistotou; alespoň v obchodech s jídlem (mohu potvrdit, ještě dobře
si vzpomínám na mravence lezoucí po zapomenutých koláčích nebocotobylo
ve výloze... tento a vlastně i další komentáře psané kurzívou (c)přepisovatel).
Místní měna se dá v jakémsi astronomickém kursu směnit za dolar a to celkem
kdekoli, třeba právě u pokladny v potravinách. Dal jsem přednost nádhernému
smlouvání s cikánským vekslákem na tržišti. Cena dolaru šla dolů tak rychle,
jako šel nahoru počet lidí, kteří si ho chtěli vyměnit za Karbovance -
místní měnu. Tržiště, převážně ovocnářské, bylo jediné místo, kde to trochu
žilo. První co jsem si koupil byly noviny, jednak proto, abych tak hloupě
nezíral na názvy obchodů na ulici, které jsem zprvu vůbec neuměl přečíst
a jednak abych měl něco suchého do mokrých bot. Druhá věc byla zmrzlina
a třetí věc pivo. Oboje jsem přežil. Zejména to pivo mi dodalo sebedůvěru,
protože když už přežiju něco takového, jako je ukrajinské pivo, tak už
mě neskolí nic. Celkový dojem dotvářely žebrající děti, kterých bylo hlavně
kolem autobusu požehnaně.
Z Užgorodu jsme po štěrkové víceproudé dálnici vyrazili směrem na Mukačevo.
"Dálnice" asi po pěti kilometrech skončila a tím se cesta výrazně zpomalila.
Po několika hodinách jsme objížděli Mukačevo a po dalších několika hodinách
jsme se dostali do Chustu. Město neveliké, v jehož žilách tepala krev umírajícího
starce. Začalo pršet; klesající náladu začal charakterizovat sarkastický
humor. Cestou z Chustu na sever, hlubokým údolím řeky Riky, již udržovala
náladu Pšeničnaja Vodka. No, na každého vybyl sotva lok, ale i ten stačil
na to, aby v nás uvolnil bujnou fantazii. Vlhkost vzduchu 99%, viditelnost
sotva dvacet či třicet krav před autobus, rychlost kolísající mezi čtyřicítkou
a nulou, v podvědomí zvuk odpadávajícího uraženého kola, kopce okolo, krásné,
bájemi opředené poloniny zahalené v neprostupné mlze(takže nebyly pochopitelně
vidět...), ... . Po několika hodinách velmi pomalé jízdy a po překonaném
prvním horském sedle jsme se dostali do údolí Terebly a posléze i do vesnice
Siněvirskaja
Poľana. Tedy, jestli jste si už někdy někde připadali jako v největším
zapadákově světa, tak to jste určitě ještě nebyli v téhle vesnici.
Jediná zděná budova byla na náměstí, velkoobchod s holínkami. Sortiment
zaručeně nejprodávanější. Bohužel, velkoobchod vypadal na přejímku zboží,
které mělo přijít před několika lety, a stále se na něj čeká. Pošta; pravý
to opak. Vedle místní koliby zřejmě nejnavštěvovanější diskusní klub. Celá
dřevěná, krásná, kůží potažená stolice pro psaní dopisů, žádný telefon;
něco jako kalkulačku nevlastní na vesnici asi nikdo, vše zařizuje sčot.
Připadal jsem si jak v pohádce, když mi usměvavá dívka na této vskutku
historické pomůcce sečetla, kolik mám zaplatit za jeden pohled
a jednu známku. Připadal jsem si trochu trapně při kreslení adresy v azbuce.
Vedle krav a ovcí se po vesnici procházeli
i koně a byli docela přátelští. Vůbec, na celé Podkarpatské Rusi bylo
spousta koní, jak v horách, tak v dolinách. Země má velké množství lesů
a koně jsou zde používáni ke stahování dřeva.
Byl jsem nemile překvapen, jak mladá hříbata již musí přivykat práci.
Cílem prvního dne byla turbáza u největšího jezera v zemi, u Siněvirského
jezera. Všichni jsme již byli ukodrcaní cestou a přáli jsme si někde
rozdělat bivak, udělat si pořádnou večeři a jít se vyspat, nabrat síly
na putování, která nás čekala. Poprchávalo, vlhkost byla cítit všude, a
tak se asi nikomu z nás nechtělo jít spát někam pod širák, i když kvůli
tomu jsme sem vlastně přijeli. Turbáza vypadala spíše jako hotel, a tak
když velitel oznámil, že se bude spát uvnitř, nebyl nikdo proti. Sílící
déšť nám dával zadostiučinění tohoto kroku (ještě větší zadostiučinění
jsme ovšem cítili, když na turbázu dorazili druhý nebo třetí den krajané,
kteří popisovali svůj pokus o nocleh pod stany na hřebenech...nebylo to
hezké povídání). Večeři jsme ukuchtili na zápraží turbázy a to za vydatné
pomoci jednoho z táborníků, který měl s sebou vařič, který by hořel snad
i pod vodou (můj osobní tip směroval spíše než do kuchyně do oblasti
armády, konkrétně někam mezi plamenomety a zbraně hromadného ničení)
Večer jsme s velitelem probrali několik možností putování na další
den. Usínali jsme za deště, který se tvářil, jako že noviny do bot potřebovat
budu.
DEŠTIVÉ POHOŘÍ GORGANY
den druhý
Je ráno, neprší. Občas se mlhy obklopující okolní kopce roztáhnou a je vidět až na samé vrcholky. Je sice zataženo, ale fouká svěží větřík, slibující změnu. Vyrážíme k Siněvirskému jezeru, které je asi půl hodiny cesty. U jezera je pár dřevěných budov, ale nikde ani živáčka. Jezero samo není nijak veliké, ba je přímo malé, ale zato se krásně rozlévá do několika údolíček na všechny strany. Z dřevěného mola je na druhé straně jezera vidět pár obrovských vyřezaných "stromů". K jezeru vedla cesta, po které by mohlo přijet i auto, i kolem jezera vede cesta, ale dál, dál do hor nad jezerem už žádné cesty nevedou. Jsou tu jen pěšinky vyšlapané zvěří a místními pastevci, kterých žije pár na nevelikých poloninách někde nahoře.
Značené turistické cesty, tak jak je známe z Čech tady nenajdete. Pár mechem zarostlých značek se dá objevit na hranici Podkarpatské Rusi a zbytku Ukrajiny, ale nejsou stejně v žádné mapě. Ono s mapou je to tady hodně špatné. My jsme používali dvě mapy : jednak mapu celé Podkarpatské Rusi v měřítku 1:200000 a jednak mapu ještě z Rakousko-Uherského vojenského mapování v měřítku 1:75000. Ta první byla dobrá pro přesuny autobusem, ale na chození zdejšími lesy dost dobře nepoužitelná (tady bych vložil do původního textu menší vložku pro méně kartograficky znalé - měřítko 1:200000 znamená, že jeden centimetr na mapě jsou dva kilometry ve skutečnosti...na pochod pralesem poněkud málo. Srovnejte s běžnou mapou klubu českých turistů - ta má rozlišení 1:50000. Podle map 1:100000 se ještě chodit dá, pokud není krajina příliš nepřehledná...což tady bohužel bylo). Ta druha byla úplně skvělá, akorát si na ni musel uživatel trochu zvyknout (problém nebyl v neaktuálních datech...po pravdě řečeno, od dob mocnářství se toho v této oblasti moc nezměnilo, spíše v tom, že mapa používala k vyjádření tvaru terénu tzv. spádnic -čar směřujících kolmo dolů ze svahu- místo dnes obvyklých vrstevnic -čar spojujících místa se stejnou výškou, tj. na spádnice kolmých-. Zvyknout se na to dalo, a vzhledem k podmínkám jsme byli rádi, že jsme rádi.
Tak tedy, vybrali jsme nejvýhodnější údolí a počali stoupat do horského sedla. Otevřely se nám výhledy skoro na všechny strany do údolí, která byla až kam jsme dohlédli jen samý les a žádná vesnička. V sedle, které bylo travnaté a kde byla i malá salaš jsme se rozdělili. Část se vydala skutečně necestou na vrchol kopce Ozirna (1300m) a my ostatní jsme počali sestupovat do údolí dál na západ k vesnici Torun (no, a teď teda fakt nevím...Torun, Toruň, Torůň...? Raději se omluvím rovnou...v diakritice místních názvů neručím za správnost, jména si pochopitelně nepamatuji). Lesní cesta byla asi hodinu vyšlapaná od krav (a to tak, že velmi), ale pak se na jedné louce ztratila a my jsme dál pokračovali plni krásné nejistoty, kam asi dojdeme, hledajíce nejschůdnější cestu mezi hustým kapradím, spoustou povalených stromů a rozlitých potůčků. Po několika hodinách (asi dvou) jsme opět vyšli (ehm, pokud si dobře vzpomínám, tak právě v tomto úseku se jednalo spíše o pád než chůzi, ale...už mlčím) z lesa na louku, odkud byla v dálce v údolí vidět první stavení. Bylo nám jasné, že přímo do vesnice to už nestihneme a tak jsme sešli jen na její začátek a hned jsme zase začali stoupat do protilehlých kopců po travnatém hřebeni, do pohoří Gorgany. Mimochodem, tady jsem poprvé a doufám naposled poznal, co se stane s rumem, když ho někdo naleje do láhve od šamponu. Když mi dotyčná osoba říkala, že se můžu klidně napít, ale že je v tom cítit trocha šamponu, myslel jsem, že žertuje. Nežertovala! (mohu potvrdit, já jsem bublal ještě čtvrt hodiny, a dotyčná osoba mi o něco později nabídla ke svačině zdejší modré slimáky) Když jsme opustili lučinatý hřeben a vstoupili do lesa, zatáhlo se a mlha, která se předtím držela jen na vrcholcích, začala mohutnět a sestupovat dolů. Začalo pršet. Čím výš jsme vystoupali, tím víc pršelo a byla větší zima. Na zpocené tělo je ledová mlha opravdu ňamka. Morálka začala klesat, byly tu i názory se vrátit (tak tady jsem si pro změnu myslel já, že si dotyčný dělá legraci...byli jsme tak ve třech čtvrtinách cesty, a bylo pozdní odpoledne...také jsem se mýlil. Kolega zřejmě utrpěl chvilkovou ztrátu orientace.). Nakonec jsme však celí promočení dosáhli vrcholu Vyškovského Korhanu (1440m) a i když byla okolo mlha hustá tak, že by se dala krájet (ale žádnej rybníček), dokázali jsme si živě představit rozsáhlé hřebeny hor až po obzor pokryté zdravými lesy. Tato myšlenka nás trochu popohnala, neboť už bylo pozdní odpoledne a cestu si nikdo nedovedl představit. Naštěstí vedla po bývale státní hranici a tak se šlo dobře. Ve správný okamžik se nám podařilo odbočit z hřebenu tak, abychom se dostali na cestu, která vedla údolím až k naší turbáze. Po příchodu nikdo neopovrhl suchou postelí, tedy ten, kdo ji měl. Toho večera mě čekalo jedno z nejnepříjemnějších překvapení celé výpravy. Nešťastnou náhodou se mých 8 rezervních triček dostalo z batohu ještě předtím, než jsem opustil domov, a tak jsem zbývajících 9 dní na Podkarpatské Rusi ztrávil v jediném tričku.
KLAUZURA OZERJANKA
den třetí
Vyrážíme na pochod ke klauzuře Ozerjanka, která by měla být zachována
z dob rozkvětu plavení dřeva po řekách. I úplný laik při pohledu do mé
mapy
a při nástinu trasy pochopil, že to nebude žádná sranda. Převážná část
cesty sice vedla údolími, ale nikdo nevěděl, jak to v nich vypadá, jestli
je tam vůbec cesta a ne jenom medvědi. Vyrazili jsme tedy do nám již známého
horského střediska Siněvirskaja Polana. S větším zaujetím než my domorodce
pozorovali domorodci nás.
Chápavé úsměvy starších a nechápavé úsměvy mladších usedlíků byly obličej
co obličej podporovány alkoholem čiré barvy, popíjeném zde jako jakýsi
hnací motor.
Když se na vás usmívají podnapilí dědečkové, tak to ještě jde, ale
když se na vás s nimi usmívají i podnapilé babičky, už je to těžší, netvářit
se udiveně. Z vesnice jsme vystoupali na nevysokou poloninu,
po které bylo roztroušeno množství stavení a tu a tam bylo vidět koně tahající
z okolních lesů kmeny stromů. Blížila se rozhodující chvíle, která měla
rozhodnout o směru dalšího postupu. Stáli jsme na rozlehlé louce a pod
námi, směrem ke klauzuře, se do svahu vrývalo několik hustě zalesněných
údolí, avšak jen jedno z nich vedlo přímo k ní. Po rozhovoru s místní stařenkou,
která byla jistě dobrotivá, avšak z její řeči ani z jejích posunků se nedalo
poznat zhola nic, jsme se nakonec rozhodli pro údolí, do kterého její pohled
a paže směřovali nejčasteji. Zprvu to vypadalo na absolutně nepoužívané
údolí, ale po chvíli se daly rozeznávat jakési chodníčky od dobytka směřující
dolů.
Postupovali jsme tedy lesním svahem dolů, až jsme narazili na kamenité
řečiště potoka. Řečištěm i podél něj jsme se dostávali stále hlouběji do
údolí, které nebylo nijak poznamenané přítomností člověka. Bylo zajímavé
tím, že bylo neuvěřitelně přímé. Řečištěm potoka jsme nezatáčeli údolím,
tak jak to známe třeba ze Slovenska, ale bylo vidět daleko před sebe, pořád
dál a dál stále se zvětšující údolí. Já s bratrancem jsme hopsali po kamenech
několik stovek metrů před ostatními, nebylo slyšet nic než šumění větru
ve stromech a zurčení potůčku pod nohama. Moc zvěře jsme cestou nepotkali,
ale to jsme přičítali především teorii, že na Podkarpatské Rusi se mají
zvířata stále kam schovávat, tam kam jsme se ani my neodvažovali, ještě
dál od obydlených údolí nebo dál od pastevců na poloninách. Po několika
kilometrech údolí skončilo. Ústilo do velkého údolí, kde bylo sem tam v
dálce vidět salaše. Po chvilce chůze tímto údolím jsme se dostali až ke
klauzuře. Byla celá ze dřeva, něco jako krytý
most tvořící hráz, kterou protékal mohutný proud
vody. Marcel našel dokonce jakéhosi správce, a ten nás pustil dovnitř klauzury,
kde bylo uděláno muzeum vorařství. Už bylo dávno
po poledni, když jsme se začali vracet od klauzury nazpět. Postupovali
jsme dále údolím Ozerjanky, které se napojovalo na údolí mezi Siněvirskou
Polankou a Siněvirským jezerem. Tímto údolím, kterým již vedla skoroasfaltová
cesta, jsme počali stoupat přímo k Polance. Byla to neuvěřitelně únavná
cesta, pořád po silnici, mnoho kilometrů. Já s bratrancem jsme se zapovídali
o počítačích a hrách a tak nám ta cesta ubíhala docela rychle. Předběhli
jsme ostatní tak, že jsme je neviděli ani po chvilce čekání, a tak jsme
se rozhodli nečekat na ně a dojít to do tábora sami. Došli jsme do Siněvirskej
Polanky a prošli skoro až na konec, když tu vedle nás zastavil maličký
autobus se zataženými závěsy podél oken. Řidič na nás mávnul, ať nastoupíme
a my jsme ze zdvořilosti odmítli. Řidič na nás mávnul znovu a my jsme začali
gestikulovat, že už to máme jen pár kilometrů a že stejně nemáme žádné
peníze (na Ukrajině je všechno za peníze).
Když na nás řidič mávnul potřetí, tak už nám to bylo divné a nahlédli
jsme do útrob autobusu. V jeho chládku si polehávala celá naše výprava,
tak jak ji postupně autobus nabíral (je dosti pravděpodobné, že takto
na Podkarpatské Rusi funguje veřejná doprava...když už řidič vyrazí, sebere
po cestě každého, jak ho potká...otázkou zůstává, jak často se mu vyrazit
podaří, jak dalece jsou jeho trasy pravidelné, a jak často končí ztroskotán
v terénu). Tak to jsme samozřejmě neodolali a nechali jsme se taky
svézt až před turbázu.
Večer jsme připravili táborák. Zpívalo se a jedlo a sbližovalo a sladce
usínalo (další historky týkající se pobytu v tomto klenotu horského
stavitelství si šetříme na pobavení při společenských událostech, když
nám dojdou vtipy a ostatní ještě nejsou v bezvědomí - např. popis koupelny).
Z KOLOČAVY DO USŤ ČORNA
den čtvrtý
Ráno zase pršelo. Autobusem jsme odjeli přes Siněvir do Koločavy. Začali
jsme hledat kostel, u kterého by měl být pochovaný Nikola Šuhaj loupežník,
ale shledali jsme, že je pěkně daleko od centra, reprezentovaného křižovatkou
s tržištěm, kde snad nejvíce profitoval prodej igelitových tašek. Rozdělili
jsme se. Pár tvrďáků (bylo nás šest) (bohužel se mi nepodařilo ukecat
sympatickou dívčinu, se kterou jsem si předchozí večer popovídal o diferenciálech,
integrálech a dalších zajímavostech...) jsme se rozhodli i přes přízeň
počasí místním zemědělcům, kteří se chodili modlit do kostela, aby pršet
nepřestávalo (a to se jim celkem dařilo), vyrazit přes asi 15 km vzdálené
sedlo do údolí na druhé straně, do údolí, které vedlo přes Německou Mokrou
až do Usť Čorna (tady nevím, osobně bych dal přednost výrazu 'do Usť
Čornoj', ale nechci se hádat...). Jestli někdo četl Hobbita, tak ví,
co je to Mordor. A jestli někdo viděl Usť Čornu, tak ví, co je to Mordor
na Zemi. Ale to předbíhám. Zatímco ostatní se vydali ke hrobu Nikoly Šuhaje,
nás šest se vydalo k sedlu, krytému hustou mlhou a neustávajícím deštěm.
Cesta byla, byla až nahoru, až nahoru byla jedno velký bláto. No byla to
fakt paráda. Moje supernepromokavá a supertěžká pláštěnka zvaná atombordel
se orosila zevnitř, takže se moc nepromokavou ani nezdála, spíše tu všechnu
vláhu tak nějak přitahovala. Náhodný pozorovatel by spatřil šestici postav
pohroužených do svých nejčernějších myšlenek, stoupající vzhůru, někdy
shrbeni, někdy zmateni rozcestím, avšak zcela odhodláni neskončit ve zdejších
lesích jako potrava pro zvěř. Dosáhli jsme sedla a počali sestupovat do
ještě černějšího a mlhou zahalenějšího údolí pod námi.
Asi v polovině sestupu do Německej Mokrej jsme potkali pocestného.
V každé (v obou) kapsách flašku od vodky (už bez vodky). Obličej na mou
duši potřísněn krví od neustálého padání na zem. Z rychlosti jeho chůze
jsme odhadovali, že do Koločavy dojde tak za dva dny, a to že ho spíš dovezou.
Před Německou Mokrou jsme si dali pořádný odpočinek. Najedli jsme se. Kdo
někdy chodil dlouho po kopci a zažil hlad, ten pochopí, s jakou chutí jsme
se pustili do tvrdého chleba, salámu a sýru. To byly hody. Pak to byly
tak 3 hodiny chůze muka. Asfaltka skrze strašně dlouhou vesnici. Byla to
ale vesnice upravená, dřevěné domky čistě pravidelných tvarů, sem tam kytička
v okně. Blížil se večer a my se blížili do Usť Čorné. Zatahovalo se víc,
pršelo víc, ale my jsme byli blíže a blíže cíli. Dorazili jsme před obrovskou
turbázu, kde byly nějaké děti na prázdninách. Autobus s našimi, který měl
objet horské pásmo a po cca 70 km dojet také sem (jak jsme tedy alespoň
doufali) tu ještě nebyl. Nebylo se čemu divit, i 70 km může na ukrajinských
silnicích trvat půl dne. Seděli jsme a čekali, byla nám čím dál tím větší
zima. A pak Marcel objevil kolibu. Nebyla to koliba ledajaká: kruhová dřevěná
stavba, uprostřed střechy díra, z které se valil kouř. Zevnitř bylo slyšet
bujaré hlasy. Vešli jsme. U stolu podél stěn sedělo několik domorodců.
Uprostřed hořel oheň. Sundali jsme si pláště a začali se sušit nad ohněm.
Za pár minut jsme byli už pěkně uzený. A přijeli ostatní. Radost ze shledání
byla podtrhnuta vodkou. Od domorodců jsme se dozvídali, jaké bude počasí
a co kdo dělá. Velitel horské služby po mě pořád chtěl moji mapu z Rakouska-Uherska
(speciálku)... .
Pilo se pilo, pak se pila i speciální Pšeničnaja Vodka, to když ta
normální došla. V noci jsme se potom trousili do turbazy do nějakého společenského
sálu na přenocování. Já osobně jsem se trousil dost vláčně a usnul jsem
snad ještě předtím, než jsem si stačil lehnout.
Kupodivu, všichni jsme ty pšeničné přežili ve zdraví, problémy měla pouze nejmladší účastnice výpravy, která si zřejmě chtěla spravit chuť po svém šampónovém rumu...druhý den nevypadala vůbec vesele, a podle slov svědků za sebou měla rušnou noc. Já si z noci nic nepamatuju...podle vlastního střízlivého(?) odhadu jsem tenkrát vypil asi půldruhého litru všemožných pšeničných i jiných vodek, a ještě druhý den jsem chodil velmi nejistě...to byl ovšem jediný nepříznivý následek. Když na to teď vzpomínám, nechápu. Rozhodně se nemohu pokládat za nějakého alkoholového maratónce, spíše takový víkendový jogger. Zřejmě jsme si s pšeničnou padli do oka. A tady bohužel končí původní text. Autor mi zanechal pouze heslovitý obsah a strukturu s fotkami. Začínám tedy vzývat zbytky svých paměťových buněk, a omlouvám se všem případným čtenářům...moje paměť nikdy za moc nestála, a navíc...už je to opravdu dost dávno.
VÝSTUP NA POLONINU SVIDOVCE
den pátý
Tenhle den mi přišlo ráno skutečně nevhod. Následky vodkových dostihů nebezpečně dotíraly na moji tělesnou i duševní integritu, nicméně jsem byl schopen se nějakým záhadným způsobem sbalit a posléze i vyrazit správným směrem. Naše cesta vedla nejprve do centra vesnice, kde jsme chtěli doplnit zásoby potravin. Pekárnu, evidentně konspirativní, se podařilo najít vycvičenému zvědovi v hlubinách opuštěné továrny, hledat jiné obchody byla evidentně ztráta času. Vyrazili jsme tedy po silnici, vinoucí se mírně stoupajícím údolím do neznáma. Po několika kilometrech jsme narazili na důvěryhodně vyhlížející odbočku a v přilehlém krámě udělali kšeft století vykoupením zásob třešňové coly made in Ukrajina (připomínám, bylo to nejméně půl roku předtím, než se na Západě objevila tzv. Cherry Cola! Zdá se, že nápad pochází od našich východních sousedů...chutnalo to velmi podobně, pouze se nedoporučovalo nechat ji zteplat). Po odbočce v kvalitě slušné polní cesty jsme pokračovali několik dalších kilometrů, než vůdce usoudil, že je čas na pořádnou akci. Nečekaně jsme odbočili a vrhli se korytem potoka vzhůru. Po pravdě řečeno, tím korytem se šlo ještě dobře ve srovnání s tím, co následovalo. Prudký svah, cesta žádná, probíjeli jsme se porostem, až jsme po několika hodinách a stovkách výškových metrů náhle vypadli na náhorní planině, která jako by z oka vypadla těm tradičním krkonošským. Tady ovšem turistu neděsily přízraky obřích horských letovisek...široko daleko nebyla ani kůlna. Po několika stovkách metrů nás ovšem dostihla civilizace v podobě nákladního auta, směřujícího na blízkou salaš. Nabízené svezení na korbě jsme si nemohli nechat ujít. Musím říci, že popis jízdy patří k těm lepším historkám, které občas vyprávíme. Stroj se zběsile řítil, nadskakoval na horské cestě, lidé padali, batohy se chaoticky přemisťovaly. Po chvíli jsme odbočili z hřebene a začali sjíždět k salaši, ukryté ve stráni. Začalo jít do tuhého. Po stranách jsme s překvapením a posléze s lehkým mrazením v zádech pozorovali otevírající se propasti a nezpevněné okraje vozovky. Méně opatrní a více vyčnívající byli sráženi větvemi okolních stromů. Bratránek, spoléhající na taekwondistický výcvik, odrazil jednu větev dokonalým krytem, aby ho v příštím okamžiku srazila druhá z opačné strany. S ulehčením jsme zaznamenali před námi se objevivší salaš s pasoucími se koňmi. Složili jsme živý i (polo)mrtvý náklad z korby a vydali se po okolí hledat místo na nocleh. Po večeři jsme si ještě zahráli zajímavou hru na přetahovanou s traktorem uvíznutým v místní bažině, k čemuž nám dopomáhal výběr ukrajinských technohitů, nahraných na kazetu z rozladěného rádia a přehrávaných majitelem zapadlé techniky. Bohužel boj byl nerovný, takže tam traktor zřejmě stojí dodnes. To nebyl traktor, ale ten náklaďák, co nás přivezl k salaši.(pozn. původního autora)
POLONINOU SVIDOVCE
den šestý
Tento den se nesl ve znamení vraženého pochodu po vyprahlých travnatých pláních pod pálícím sluncem. Cesta neustále stoupala a klesala, stoupala a klesala...a slunce pálilo a kůže rudla. Na jednom místě jsme čekali asi dvě hodiny na jistou šamponovou osobu, která si zapomněla u salaše jakousi nepodstatnou součást výstroje, tuším spacák, a vracela se pro ni. Celkově si z tohoto dne bohužel vybavuji jen málo. Prostě normální den pochodu po hřebenech, vypadajících jako polovina pohoří na Slovensku; možná s více koňmi a méně (tj. žádnými) turisty, plus nějaké ty ovce, ovčáci, psi a tak podobně. Vím, že jsme lezli na jakýsi kopec jménem Bliznica. Byl odtamtud krásný rozhled, a to bylo asi tak všechno. Vzpomínám si také, že večer jsme dorazili k proslavené turbáze Dragobrat, napůl cesty z hřebene a po krátké prohlídce interiéru se raději rozhodli spát pod širákem. Naštěstí jsme si povšimli v blízkostí prázdné budovy vybavené dřevěnými lavicemi a stoly, neboť v noci přišla obstojná bouřka.
SESTUP DO JASINI
den sedmý
Ráno jsem se poněkud překvapen probudil v místnosti plné lidí, ačkoliv jsem v ní uléhal sám. Podezřelé počasí, před kterým jsem se tam uchýlil, přešlo zřejmě skutečně do toho, co jsem očekával. Úkol pro tento den zněl: dostat se do centra oblasti Jasini. Při sestupu jsme trpěli přesně opačným problémem než dva dni předtím při výstupu. Tenkrát nebyla cesta žádná, tentokrát jich bylo příliš mnoho. Tak jsme postupně přecházeli z jedné na druhou, zabíjeli se na vykácených plochách porostlých ostružinami a jinými pochodu nepříznivými rostlinami, motali se v lesích, až jsme konečně vypadli na kraji vesnice u dřevěného kostelíku. Teď již zbývalo vyřešit jen dva problémy: jak přejít dřevěný visutý most a kde najít autobus, který kdesi v centru patrně čeká. První úkol by byl snadný, kdyby se jeden (nechci být neslušný, ale láká to...) kolega nerozhodl, že si z něj udělá houpačku. Most naštěstí vydržel, moje nervy téměř ne. Potom už stačilo projít několik kilometrů po silnici městem, přičemž jsme mohli obdivovat např. místní obrovskou novostavbu hotelu v pokročilém stádiu výstavby (jak jsme se posléze dozvěděli, v tomto stádiu se nacházela již několik let, a patrně se v něm bude nacházet i nadále). Autobus jsme našli bez potíží a v rozjaření jsme se rozhodli dopřát si trochu civilizačních radovánek. Koupili jsme si tedy v té době již velmi oblíbenou třešňokolu a na tržišti zmrzlinu. Já jsem sice ochutnal jen velmi málo, přece jen přízrak salmonelózy a podobných radostí byl příliš reálný, nicméně jsem zaznamenal slušnou chuť a máslovitou strukturu. Před odjezdem jsme ještě nakoupili zásobu čerstvého chleba a bavili se pozorováním snahy naší šamponové kolegyně odchytit koně pobíhajícího po náměstí. Autobusem jsme se posléze přesunuli do nedalekého Jablinského průsmyku, vybaveného tržištěm, mohutným hotelem, jakýmsi monumentálním pomníkem a staveništěm hezkých bungalovů a chat v různých fázích výstavby. Bylo na nich bohužel patrno, že jsou na tom podobně jako velký hotel z města. Místo celkově nepůsobilo příliš povzbudivým dojmem, v pitné vodě, přinesené z jediného dostavěného hotelu, plavali roztodivní plavajzníci, a navíc se dalo opět do deště. Nálada za moc nestála, a to jsme měli druhý den vyrazit na další několikadenní pochod.
POD GOVERLU
den osmý
Probudili jsme se do počasí, od kterého se dalo očekávat všechno, jen nic dobrého. Autobusem jsme se přepravili na začátek údolí, kterým jsme chtěli vyrazit nahoru; bohužel jsme díky krajně nepříznivému stavu vozovky skončili o několik kilometrů dříve. Při vyrážení jsem zachytil památnou rozmluvu mezi Petrem Ludvíkem, známým svojí úsečnou a nepříliš srozumitelnou mluvou, a kýmsi, jehož jméno jsem už dávno zapomněl (přibližně interpretováno):
kdosi: Petře, prosimtě, kudy to teď půjdeme nahoru? Jak tam ta cesta
vypadá?
Petr: 'si viděl, ne?
kdosi: No, víš, já sem se na tu mapu ještě nestih podívat...
Petr: 'se nedívej.
Dá se říct, že tento rozhovor poměrně přesně vystihoval nejen předpokládanou trasu, ale i náladu na místě panující. Počasí zůstávalo tvrdošíjně hnusné, pršelo, byla mlha, nicméně jsme postupovali. V okamžiku, kdy se konečně mraky roztrhly a začalo se dělat evidentně krásně, jsme narazili na překážku zcela nečekanou a, jak se posléze ukázalo, nepřekonatelnou. Byl jí kdosi, kdo se nazval správcem jakési chráněné oblasti, a rezolutně nám zakázal výstup z důvodu nepříznivého počasí. To, že nepříznivé počasí právě evidentně skončilo, ho vůbec nezajímalo a výstup nám povolil až následující den. Byli jsme tedy nuceni strávit krásný slunný den opalováním na tábořišti, praním oblečení v blízkém potoce, někteří zvrhlíci dokonce i mytím sebe sama. K noclehu nám bylo nabídnuto (přesněji řečeno přikázáno) cosi, co zvenku vypadalo jako vyřazený nákladní vagón a zevnitř jako vyřazený nákladní vagón po deseti letech stání někde ve křoví. Prostoru také nebylo nazbyt, takže bratránek se znechuceně odplížil k blízké chatě, kde strávil příjemnou a ničím nerušenou noc na zápraží.
PŘES GOVERLU AŽ ZA POP IVANA
den devátý
Když jsme se brzo ráno sbírali, netušili jsme, že nás čeká jeden z nejdelších a nejnáročnějších pochodů, jaké jsme zažili. Hned po startu získala hlavní skupina nade mnou značný náskok, protože jsem jednak musel vzbudit bratránka a jednak mě přepadla naléhavá potřeba. Vzhledem k tomu, že cesta prudce stoupala, nemohl jsem ani postupovat příliš rychle. Mé kroky vedly nejprve lesem, vydusanými lesními cestami, až posléze nečekaně cesta vyústila na prudce se zvedající louku se salaší, za kterou se tyčila mohutná hora Goverla, nejvyšší hora Podkarpatské Rusi. Od salaše jsme pokračovali prudkým svahem dále, nejprve lesem, potom klečí, a na závěr mezi skalami. Výstup byl značně náročný, také proto, že slunce se rozhodlo nás trochu připálit. Na vrchol jsme nicméně dorazili všichni. Po několika skupinových fotkách a občerstvení jsme pohlédli "do dáli nekonečné", kde se na obzoru tyčil mohutný masiv s krabičkou sirek na vrcholu. Jak jsem posléze pochopil, ta krabička sirek je meteorologická observatoř z první republiky, respektive to, co z ní zbylo, a máme k ní ještě dnes dorazit. V průběhu několika málo hodin se ovšem ukázalo, že tento požadavek je zcela nesplnitelný, zvláště pak pro skupinu dívek (pozor, ne všech...s jednou výjimkou ze stáje Ludvík a spol), které již jevily známky opotřebení z minulých dnů. Na hřebeni navíc vládly značně nepříznivé podmínky pro pochod, slunce žhavilo a prudký boční vítr s pochodujícími nemilosrdně pohazoval. Po pravdě řečeno, nebyl to vítr ale vichr, který byl jasnou předzvěstí noční průtrže mračen. Já jsem měl svůj prastarý klobouk pro jistotu přivázán k šátku kolem krku kouskem provázku. To mě sice zachránilo od jeho ztráty, ale častokrát jsem si připadal jako oběšenec na padáku. Chůze proti větru byla natolik vyčerpávající, že se nakonec vytvořil náhradní plán: jedna skupina (tvrďáci) bude pokračovat zvýšeným tempem k observatoři, která byla ještě stále v nedohlednu, a druhá (vyměklíci/vyměklice) sestoupí do některého z bočních údolí a další den se sejdeme u autobusu. O skupině druhé mám pouze nejasné a útržkovité zprávy, zaslechl jsem slova jako sestup prudkým svahem mimo cestu, padající kamení, smrtelné vyčerpání a tak podobně. Já s první skupinou jsme vypětím všech zbytků sil usilovně dusali k přízračné budově na obzoru. Došli jsme tam už večer, ogrilovaní jako brojleři, vyfoukaní jak po letu rogalem, ale stálo to za to. Z observatoře toho sice skutečně příliš nezbylo, ovšem to, co zbylo, vypadalo spíše jako pevnost. Dalo se i vylézt na vrchol, odkud byl nádherný výhled do všech stran. Hřálo nás zároveň i pomyšlení, že se nacházíme na nejvýchodnějším bodě první republiky. Na jih od nás jsme pak viděli pár hřebenů, které nás dělily od rumunské hranice, a za nimi pohoří Rodna, kam jsme se vydali o rok později (viz samostatné povídání). Bohužel jsme se nemohli zdržet příliš dlouho, neboť jsme hodlali sestoupit z vrcholu co nejníže, než se uložíme ke spánku. Po několika stech výškových metrech jsme narazili na hezké místo poblíž trosek jakési salaše velikosti dvou telefonních budek a potoka, ze kterého se dala nabrat voda. Utábořili jsme se, navečeřeli, a uložili se ke spánku. Kolem půlnoci se venku rozpoutala bouře; nejsilnější, jakou jsme v těchto horách dosud zažili. Kolegové spící pod širákem se urychleně přesunuli do trosek salaše, já jsem se pouze převalil na druhý bok a do zvuku bijících hromů jsem bratránkovi rázně zatrhl myšlenku na dezerci s tím, že spím. Stan naštěstí vydržel, kupodivu se nesplnila ani obava bratránka, že do nás praští blesk (do hory, ze které jsme sestoupili a pod kterou jsme spali to asi práskalo obstojně), takže jsme druhý den ráno mohli vyrazit na závěrečnou "dorážecí" etapu.
ÚDOLÍM BÍLÉ TISY
den desátý
Ráno jsme se vykulili vyspaní ze stanu, překvapeně zjistili, že většina výpravy se v okolí nevyskytuje (byli v té dvoubudkové trosce salaše), nasnídali se a vyrazili prudkým a pekelně rozbahněným srázem dolů, po úzké lesní pěšině. Dolů jsme spíš doklouzali než došli a po konzultaci s mapou jsme zjistili, že teď už půjdeme stále jen údolími, skrz pralesy v okolí řeky Tisy, která tam někde poblíž pramení. Cesta to byla úmorná. Kupředu nás poháněla už jen představa, že tenhle den už je opravdu poslední. Po mnoha a mnoha kilometrech jsme konečně dorazili na náves jakési vesnice. Zde jsme posedali před místním obchodem, kde nás po chvíli potkala Hanka, přicházející nám sdělit, že autobus čeká ve vedlejší vesnici. Pojem "vedlejší vesnice" má ovšem v této oblasti poněkud jiný význam než u nás, jak jsme po několika dalších kilometrech zjistili. Když jsme konečně dorazili k autobusu, měli jsme toho právě tak dost. Podařilo se nám naštěstí sehnat ubytování v místní škole. Zde jsme si rozdělili zbylé potraviny, uvařili mohutnou večeři, zakoupili jakousi alkoholickou břečku, kterou nám bohužel krátce po otevření jedna nešťastnice rozbila, v řece, protékající kolem školy, si umyli méně choulostivé části těl jako nohy a zadky (mám pocit, že místní obyvatelstvo to ani moc nepřekvapilo, a i kdyby, nám už bylo všechno jedno) a uložili se ke spánku. A to byl poslední nocleh na Podkarpatské Rusi, a zároveň konec tohohle povídání.
Byl bych rád, kdyby se ozval někdo, kdo tam s námi byl, a upozornil mě na případné chyby a nepřesnosti. Přece jenom, tahle výprava se odehrála v letě roku 1996, a teď máme konec roku 1997. Je pravděpodobné, že tenhle text ještě trochu změním, třeba přidám další fotky nebo tak...pokud budou, a pokud na to budu mít čas. Takhle nějak se to ovšem skutečně přihodilo, důležité body odpovídají...změny se budou týkat spíše detailů. Každopádně budu vděčný za jakékoliv odkazy. Stránka vypadala původně poněkud jinak, o dost lépe - ovšem bohužel pouze v některých prohlížečích. Nakonec jsem se jí rozhodl dát jednotnou fazónu, s fotkami nikoliv přímo vloženými, ale přístupnými přes odkazy. Snad to nebude zas tolik vadit.
Pro větší slávu svoji, svých přátel, a Cestovní Kanceláře KIWI sepsali:
Petr Urban (autor kostry, fotek, a první části - jako bonus fotka z pochodu) a Pavel Urban (druhá část, diakritika, a sem-tam nějaká ta poznámka a opravená chyba). Jako bonus na závěř přidávám několik fotek, které jsou sice super, ale jaksi se do textu nehodily.
Chalupa ve skanzenu
Zatiší s ovcemi
Záchod (ano, skutečně)
Pravoslavný kostel
Benzínová pumpa ala Ukrajina
