Novohradské hory se nacházejí ve východní části hraničního výběžku pod Českými Budějovicemi, tedy téměř kompletně za dráty. Dráty už nejsou, ovšem vesnice, které zde byly až do roku 1945 v některých případech i několik století, stačily ve většině případů zmizet zcela beze stop. Na jejich místě najdeme dnes už jen louky a zplanělé ovocné stromy. Občas narazíme také na osamělý kříž u cesty nebo na památník obětem světové války (té první; vzhledem k tomu, že obyvatelé této oblasti byli převážně Němci, neměl po roce 1945 další pomníky kdo stavět). Kromě téměř naprosté absence osídlení se zde nachází vydatné zdroje pitné vody, zajímavé přírodní lokality, a do značné míry nenarušená příroda. Tak takhle nějak by mohl vypadat kus průvodce oblastí, do které jsme vyrazili tentokrát. Něco z toho jsme tušili, něco zjistili na místě. Ovšem nepředbíhejme událostem.

Akce začala na pražském Hlavním (Wilsonově) nádraží. Původně se nás tu mělo sejít spousta (některé odhady mluvily až o 10 lidech, možná i víc), ovšem realita byla jako obvykle poněkud jiná. Jeli jsme tři, a to jsem ještě dorazil pět minut opožděn, neboť jsem na vojenské správě usiloval o civilní službu. Vlak jsme nicméně stihli, dokonce jsme měli i lístky, takže akce mohla začít. Cesta ubíhala zprvu velmi pohodově; v kupé jsme měli místa dost, počasí bylo ještě snesitelné, a moje historka o boji za civilku slavila úspěch. Menší krize nastala až v Českých Budějovicích, kde jsme měli přestoupit na místní lokálku ve směru na Nové Hrady. Původní předpoklad, že vlak bude zcela prázdný, a z několika přítomných domorodců snadno dostaneme informace o případné další dopravě, se ukázal být pravdě značně vzdálený. Místo toho jsme cestovali dvouvagónovým motorákem, nacvaknutým dvěma bandami dětiček školního věku. Dozvěděli jsme se nicméně, že těch 16 km, které bychom museli absolvovat v případě nepřítomnosti místní dopravy, budeme zřejmě ušetřeni. Bylo tomu tak. Naštěstí.

 Autobus nás zavezl až do Horní Stropnice, kde jsme se důkladně posilnili na další cestu, a odkud jsme asi za hodinu vyrazili ve směru, ve kterém jsme tušili první kopce. Za námi se rozprostírala rovina, asociující nekonečné pochody pouští bez jediné terénní vlnky. Na nás ovšem čekaly hned na začátku dvě hory: Kraví a Kuní. Tento den jsme měli v plánu pouze vylézt kamsi do svahu první z nich, a tam najít místo k přespání. Cesta vedla nejprve po silničce mezi poli, poté do louce ve stráni, a nakonec po kraji lesa. Navigačním bodem pro nás byl lehce předimenzovaný kostel v Dobré Vodě, podle našich informací vybudovaný nad zázračným pramenem. Skutečně, pod schodištěm kostela ze země trčely dvě trubky, a z nich cosi prýštilo. Měli jsme ovšem značné pochybnosti o tom, jestli se skutečně jedná o tekutinu zázračnou; naše pochyby způsobovaly hlavně záchody, umístěné kousek pod pramenem, a dále pak části výzdoby kostela, konkrétně pak andělíček, stojící přímo nad pramenem s podivným výrazem ve tváři, evidentně si právě svlékající kalhoty. Co se ovšem nedalo popřít byl nádherný rozhled, který se od kostela naskýtal (pokud si tedy člověk odmyslel ty záchody). Naše romantické sklony byly ovšem tou dobou již poněkud otupeny dlouhou cestou, prodlužujícími se stíny, a vůbec lehkou únavou, takže jsme se vydali do stráně, hledajíce vhodné místo k noclehu. To jsme našli hned po několika stovkách metrů. Bylo to v sedle, s hezkým rozhledem (kterého jsme stejně moc neužili), s příslibem ničím nerušené noci, a blízkým mraveništěm. Jak se později ukázalo, mravenci hrají v Novohradských horách značnou roli - přesněji řečeno, byli všude. Dokonce i na skalnatém vrcholu nejvyšší hory...ale to už zase předbíhám.

 Noc byla dle předpokladů klidná a tichá (tedy v mezích možností - v lese zpočátku huhlala jakási sova či kýho výra, a až do půlnoci svištěl kolem vítr tak, že jsem nezamhouřil oka v děsu, že začne pršet). Vítr však najednou zcela nečekaně utichl (skutečně najednou...jasně si vzpomínám, jak opět skončil jeden poryv, a najednou...ticho. Další poryv už prostě nepřišel...), sovu to přestalo bavit a odletěla se realizovat někam jinam, a my spokojeně usnuli.

 První vzpomínka na ráno patří pohledu na bratrance, zadumaně hledícího na svůj spacák, a tázajícího se, jestli už nechceme vstávat. Po dvojím pohledu na hodinky jsem pouze nevlídně zakoulel očima a obrátil se na druhý bok (bylo asi půl sedmé). Do polospánku mi pronikly pouze ozvěny jakési podivné činnosti, a když jsem se po delší době opět vzbudil, nacházel se bratranec nikoliv nade mnou, nýbrž pode mnou. Vysvětlení bylo prosté. Našli si ho mravenci, kterým se zřejmě zalíbila barva jeho spacáku, takže se na něm v počtu asi 50 kousků usadili. To také vysvětlovalo onen zadumaný pohled.

Poté, co se bratranec zbavil zbytků mravenčí invaze, jsme se vydali na pochod. Naše cesta vedla na vrchol Kraví hory, kde jsme narazili na nedostavěnou (patrně telekomunikační) věž, několik desítek metrů vysokou, s žebříky vedoucími až nahoru, na plošinu. Dostat se nahoru bylo vcelku fuška, ale vyplatila se. Odměnou byl kruhový rozhled do značné dálky. Poté jsme moudře obešli Kuní horu a vydali se ve směru na Starý Goland. Jednalo se o vesnici, postavenou někdy koncem 17. století údajně holandskými přistěhovalci. Lakonická věta "po roce 1945 osada zanikla" znamenala skutečně dokonalé vyčištění. Z celé osady zbyl jen křížek u cesty, rozlehlá louka v lese, a v jednom místě patrné zbytky základů. Zde jsme odbočili na neviditelnou cestu (v mapě ovšem velmi přesně vyznačenou), a chvíli hledali most přes potok. K našemu značnému překvapení nejen že jsme v lese našli zbytek cesty, ale též mostu. Důvěru sice nebudil ani náhodou, nicméně přejít se po něm dalo. Po krátkém odpočinku jsme vyšplhali do stráně, napojili se na turistickou značku, a po cestě jsme rychlým tempem pokračovali na samotu Žofín. Samota se skládala ze značně zchátralého, nicméně obývaného komplexu zemědělských budov. Nápis "BUFET" v nás vyvolal chvilkové nadšení, vzápětí schlazené místním obyvatelstvem ("ten tu dneska neni, má něco v budějicích") Nechali jsme si teda zajít chuť, a vyrazili směrem k žofínskému pralesu. Prales byl oplocený, takže jsme z něj vcelku nic neměli. Nadšení přírodovědci by možná při pohledu skrz plaňky hýkali nadšením, nicméně my jsme raději pokračovali rychlým tempem směrem k dalším zaniklým osadám.

 Cesta vedla po obstojných silničkách, lesem, většinou po rovině nebo z kopce, a tak rychle ubíhala. Asi na hodinku jsme se zastavili na břehu Lužnice, ještě předtím, než opustila naše území (aby se po pár kilometrech zase vrátila, vydatně posílená). Bylo to v údolí na hranicích, v místě zaniklé osady Skelná huť. Zde jsme se také vydatněji posilnili, a po prostudování map s překvapením zjistili, že jsme ušli nečekaně velký kus cesty. Příjemné zjištění ovšem následovalo další, příjemné již méně; a to že se zřejmě blíží bouřka. Rychlým tempem jsme opět vyrazili, směrem k našemu hlavnímu cíli, osadě Pohoří na Šumavě. Nyní jsme kráčeli hlavně do kopce, ovšem cesta byla nadále velmi dobře schůdná, takže jsme postupovali dosti rychle. Ani jsme se nenadáli, a stáli jsme na okraji několikakilometrové louky, na které se kdysi vesnice rozkládala. Naše kroky vedly ze všeho nejdříve ke zjevné dominantě celé louky. Uprostřed totiž zbylo něco, co kdysi byla zjevně hlavní ulice, s troskami několika budov a mohutným kostelem. Při bližším pohledu na kostel ovšem bylo jasné, že ten už také dosloužil. Konstatování mapy, že "budova má narušenou statiku" nezbylo než potvrdit. Uvnitř bylo prázdno, jen počmárané zdi, kdysi zatlučená okna, a místy popraskané zdivo a opadaná omítka. Na věž, dosud stojící, by zřejmě nevylezl ani sebevrah - toho by sice možná lákala, ale než by se dostal do poloviny, spadla by i s ním. Zkrátka, evidentně se kdysi jednalo o krásnou vesnici, obzvlášť kostel musel být nádherný, ovšem dnes se jedná o několik trosek, u kterých bude nejlepší počkat, až samy spadnou. Škoda.

 Bouřka se mezitím přiblížila, a my jsme hledali místo, kam se schovat. Kostel byl krajně neútulný, tak jsme obsadili zříceninu o kousek dál, která měla nejen zachovalou střechu, ale navíc měla na podlaze většinou seno. Zde jsme si uvařili polévku, rozložili si karimatky, a vážně uvažovali o tom, že zde zůstaneme na noc. Naše úvahy ovšem přerušil hlas, zvěstující příchod ruky zákona, v tomto případě pohraniční policie, a žádající o naše průkazy totožnosti. Byli jsme poté upozorněni, že se nacházíme na území přírodního parku (od 1. května, tj. necelý měsíc), a že je zde zakázáno (následoval výčet věcí, které jsme ten den již provedli, případně se provést chystali). Na závěr nám bylo doporučeno, abychom z místa zmizeli, nicméně bylo to řečeno takovým způsobem, že se dalo předpokládat, že pokud se uklidíme aspoň trochu stranou, žádné problémy nám nehrozí. My jsme ovšem byli krajně znechuceni, takže jsme se sebrali a pokračovali směrem na hranici. Při cestě jsme minuli pohraničnickou stanici, od které právě startoval náš "přítel" na motorce, a přečetli si zde něco o tom, co bychom rozhodně dělat neměli, a co nás čeká, pokud to přesto dělat budeme, a někdo nás u toho chytne. U hranice jsme si prohlédli údajný pramen Lužnice, a po hranici pokračovali ve směru, kterým jsme původně plánovali jít až o den později. A štěstí se na nás usmálo. Zcela nečekaně jsme na rakouské straně (asi tak 5 metrů od hranice) narazili na malinký útulek pro turisty, do kterého jsme se (po vystěhování zcela zbytečného nábytku) vcelku pohodlně vešli. Přes vystěhovaný nábytek jsme přehodili igelity, a sami se odebrali o pár metrů výše, kde jsme porušili ten den už snad poslední nařízení a opekli si nad ohněm buřtíky. Oheň jsme opět pečlivě zlikvidovali a odebrali se k zaslouženému odpočinku.

Ráno jsem se probudil a byl jsem překvapen prostorem, který jsem měl k dispozici. Ukázalo se, že bratranec podlehl zřejmě záchvatu klaustrofobie či smradofobie a přes noc se vystěhoval ven, kde přespal pod stříškou. Nastěhovali jsme zpátky nábytek, sesbírali věci, a vyrazili na další etapu. Hlavním cílem byl Kamenec, nejvyšší hora Novohradských hor na naší straně. Cesta k němu vedla po hranici, nejprve po širokých cestách, posléze už jen po pohraničnickém chodníčku. Došli jsme až k místu, kde byly na mapě vedle sebe poněkud kuriózně dvě značky zříceniny s popisy "zřícenina hradu" a "zřícenina restaurace". Mohu potvrdit: jsou tam obě, jen se nedá poznat, která je která. Vrchol Kamence měl být přímo nad nimi; pustili jsme se tedy do vrchu, a na druhý pokus jsme ho skutečně našli. Vrchol byl důstojný, neboť k tomu, abychom se na něj dostali, jsme museli použít malý smrček a skobu zaraženou do skály, která vrchol tvořila. Na vrcholu jsme narazili na zbytky patrně staré triangulační běže a na již obligátní mraveniště. Vzhledem k této společnosti jsme se zde dlouho nezdrželi a brzo pokračovali dál.

Následoval pochod, velmi podobný klasickým šumavským - cesta vedla po silničkách, hlubokými lesy, stoupala a klesala...kilometr za kilometrem. Postupovali jsme velmi rychle, místy možná až příliš, a když jsme se zastavili na oběd, dospěli jsme k rozhodnutí, že už nám to stačí, a že ještě dnes dorazíme na nádraží a odjedeme domů. Původně jsme měli v plánu zůstat až do neděle, ale jednak naše nohy jevily jisté známky opotřebení, jednak se zdálo, že Novohradské hory skutečně dorazíme, a další vhodné pohoří nebylo nějak při ruce. Tempo postupu jsme nezvolnili ani poté, co jsme definitivně opustili oblast hor, takže jsme se sotva stačili ohlédnout, a hřebeny nám definitivně zmizeli za obzorem. Byli jsme opět na turistické značce, a před námi byl už jen jediný úkol - dojít na nádraží, pokud možno co nejdřív, neumřít přitom hlady a žízní, a odjet do Prahy. Teď jsme se pohybovali poněkud odlišnou krajinou - kolem většinou louky, malé kopce, a už se objevovaly i obydlené vesnice. Na rodinné farmě, posazené uprostřed luk a polí, jsme se občerstvili, prošli jsme vesnicí, kde podle mapy měla být restaurace a nebyla, v další vesnici jsme se na chvíli schovali před deštěm do mohutného hangáru plného slámy, a nakonec dorazili do vesnice Svatý Kámen, kde jsme se zastavili na oběd. Po jistém váhání jsme si dali oblíbené pečené buřtíky, k tomu pivo či limo, a osvěženi na těle i na duchu (na duchu hlavně čtením německého zpěvníku) vyrazili na poslední etapu cesty - po signálce do nádraží v Rybníku (vesnice kousek od Dolního Dvořiště). Zde jsme zažili jedno dosti nečekané překvapení, až téměř šok - zjistili jsme, že mapa, podle které jdeme, je podivně přesná. To, že na mapě vedla k řece cesta, a za řekou opět pokračovala, totiž zcela odpovídalo skutečnosti. Silnička prostě vedla lesem, a na kraji údolí končila ve křoví. Můstek přes řeku Malši (v těchto místech nápadně připomínající bažinu) jsme našli až po usilovném pátrání. Vypadal jako klasické hatě, a byl tvořen naasfaltovanými kůly, zřejmě původně sloupy elektrického vedení. Poté už stačilo se jen vydrápat na druhé straně opět nahoru, a mezi poli se dovléct na nádraží. To už jsme toho měli opravdu dost (spočítali jsme, že jsme ten den ušli něco přes 35 kilometrů, což bylo jen o málo víc než den předtím), takže jsme vděčně zapadli do místní hospody. Nabídka nás sice velmi neuspokojila (pečené buřtíky už jsme opravdu nemuseli), ovšem ceny nápojů nás uvrhly opět do nálady lepší. Napojili jsme se, snědli raději něco ze svých zásob, a přemístili se na vlak. Zde jsme ještě znechutili jednoho spolucestujícího natolik, že poté, co nás nalezl v kupé se svými zavazadly, pouze temně zahuhlal cosi moc ošklivého, čemuž naštěstí (pro něj) nikdo z nás nerozuměl, popadl své dva kufry, a přesunul se vedle. A pak už jen s jedním přestupem do Prahy, rozloučení, neúspěšný pokus o chycení posledního metra, a byl konec. Příště se uvidíme až při zájezdu do Skandinávie. Ale nebyl to špatný tréning!

Autorova homepage nebo Cesty