Alternativní cestopis od Peyraků zde, kdesi v archívu!

Případně spousta, ale opravdu spousta fotek kytiček z Grammosu

Tak tu máme další rok. Pozitivní na tom je, že letos se nám pochod povedl. Méně radostné je, že byl alespoň pro mě asi poslední, ale to se uvidí - zase napřesrok. Každopádně letos to vyšlo a já vám o tom povím. Zatím je to pracovní verze bez fotek, korektur atd - dodělám po prázdninách. Těchto prázdninách! Alespoň doufám...

Letos nemá cenu uvádět původní program. Jednak se na poslední chvíli změnil, druhak se stejně úplně rozhodil - z důvodů hlavně časových. Viděli jsme ovšem vše slibované a dokonce i něco navíc. Lidé byli sice z větší části zcela noví, ale atmosféře to alespoň z mého pohledu příliš neublížilo. Hlavně se ovšem akce uskutečnila, narozdíl od loňska, hlavně díky brutálnímu cenovému dumpingu (14denní zájezd do Řecka za cca 6000,-...). Pravda, za cenu balkánské pohraniční pakárny, ale dalo se to snést.

1. den
Je sobota večer. Ověšeni zavazadly jako vánoční stromečky potácíme se k hotelu Diplomat. Pár lidí už tu postává, některé dokonce poznávám. Z minulých let tu tedy budou Peyraci (namnoženi do počtu 6), Korábovi, Sojkovi, rodinný klan Máriovců, Dáša s manželem, Holanovi, Pavla... a to je vše. Nejsem si jist, jestli má význam jmenovat Marcela s Hankou, kteří jsou již dávno součástí inventáře. Autobus má být nicméně plný, takže zbytek budou nové tváře. Konečně, dvě přivádíme i my - Michala s Martinem. To jsme tedy zvědavi, jak se tváře projeví.
Hodina šestá odbila, v dálce se zjevil autobus. A je to stará dobrá karosa se starým známým panem Barcalem. Hned jsem o něco klidnější; tohle je pro naši cestu snad to nejlepší, co lze sehnat. Bleskově se naloďujeme, odmáváme rodinné příslušníky a další doprovodný personál a startujeme. Během pěti minut zase stojíme a Marcel upaluje kamsi do dáli. Vysvětlení je prosté - ráno vypravovali zájezd do Švýcarska nebo kam. Součástí vybavení bylo sedm beden s jídlem a dalšími proprietami. Osmá bedna bylo Marcelovo jídlo. Hádejte, co kam odjelo. Naštěstí se prohodila jenom jedna bedna, takže máme alespoň spoustu ubrousků a podobných věcí. Marcel ovšem nemá jídlo, takže běží aspoň vyplenit rodinnou lednici. Během 15 minut se opět zjevuje, prokličkuje mezi auty a jedeme dál!
Tradiční směr Brno, tradiční zastávka poblíž hranic, tradiční bezproblémový přejezd hranic a slovenským územím. Na slovensko-maďarských hranicích jsme o půlnoci. Tady už chvíli stojíme, ale proti tomu, co očekáváme dál, je to maličkost. Jedeme dál, dnes se staví jen na toalety a na hranicích. Potřebujeme urazit velký kus cesty.

2. den
Šest hodin nám stačilo na průjezd Maďarskem. Pak nás zastavila rumunská hranice a to tak, že nadlouho. Maďaři klofají údaje z našich pasů do sčotů, jde jim to jak psovi pastva. Obhlídli si i naše ospalé ksichty, mrkli na zavadla, ale nakonec jsme byli propuštěni. Na rumunské straně to bylo podobné. Máme nicméně pocit, že obě strany se příliš nepřetrhly. Aspoň, že pro tentokrát nikdo nevyžadoval úplatky. Tři hodinky, hmm. Nic moc. Směr Arad a Temešvár! Většinou už jsme při vědomí, takže můžeme porovnávat, jak se Rumunsko od naší poslední návštěvy změnilo. Nic moc, alespoň navenek. Možná ve městech přibylo reklam a nějaké ty supermarkety, pár domů se opravuje, tu a tam něco rozestavěného, ale jinak nic významného. Vesnice vypadají pořád jako z počátku minulého století.
Nejkratší cesta by vedla přes Srbsko. Bohužel pro transit vyžadují víza (divné...), takže musíme jet podél Dunaje, kolem přehrady Železná vrata a dál a posléze trajektem do Bulharska. Na jednom místě zastavujeme, díváme se na Dunaj a konstatujeme, že nic moc. Spousta vody, ale dost špinavá; přesto se v ní místní koupou. Navíc začíná být docela horko. V půl sedmé večer přijíždíme konečně do Kalafatu. Dosti omšelé město a na kraji, na břehu Dunaje, podobně omšelá celnice s přístavištěm a zaparkovaným trajektem (omšelým). Prý existuje něco jako jízdní řád, ale nic nenasvědčuje tomu, že by ho někdo bral vážně. Po nějakém čase a nějakém dohadovaní jsme procleni a čekáme, až se budeme moct nalodit na trajekt. Sice tu stojí, ale jakýsi neaktivní. Mezitím přijíždějí kamiony s českými značkami a nápisy KFOR, dohadujeme se, zdalipak vezou munici nebo potraviny. Zřejmě míří do Kosova. Pořád se nic neděje. Kolem deváté se konečně začíná na palubě něco hýbat a ve čtvrt na deset jsme naloděni. Kupodivu nejedeme přímo na druhý břeh, ale ještě cca dva kilometry po proudu; trvá to asi dvacet minut. Vítá nás bulharská celnice.
Tak tady už je to slabší. Je zjevné, že Bulhaři berou úplatky a "pozornosti" jako součást života. Neplatný pas? Není problém, dej peníze a tady máš razítko. Turista ze západu? Dej pivo, cigarety, peníze, jinak budeš čekat, případně nikam nepůjdeš. Když konečně vypadneme z celnice, číhá na nás další budka s dalším vyděračem. Poplatek za desinfekci! Projíždíme s busem sprchou s nějakým sajrajtem. Opatření evidentně dementní, ale zaplatit musíme. A další budka. Poplatek za silnice! A ještě jedna budka! Tihle hoši už neměli ani uniformy, ani obhajitelný důvod, už chtěli jenom bakšiš. Když nic nedostali, vyhrožovali zabitím (to nám ovšem Marcel zatajil; řekl jenom, že "dneska budeme spát trochu dál, tady je to ošklivé"). Obávám se, že tahle země má do Evropy opravdu ještě daleko.
A máme jedenáct hodin, pohraniční město Vidim za námi a celé Bulharsko před námi. Teď bychom už se ale docela rádi někde vyspali. Marcel vybírá město Bělogvardčik (nebo tak nějak), prý jsou v okolí pěkné skály a podobné turistické atrakce, takže snad bude i kemp. Hledání kempu je trochu obtížnější, na ulicích skoro nikdo není. Po nějaké době opět vyjíždíme z města a hroužíme se do lesů. Náhle autobus prudce brzdí; u silnice stojí cedule s nápisem "Camping" a do lesa odbočuje cesta, kam bych váhal zajet s kolem. Na jejím konci se opravdu nachází kemp, dokonce s vodou, chatičkami a tak podobně. Bohužel však bez jakékoliv známky života. Nevadí nám to. Rozkládáme se po trávě i lesích, někteří staví stany, jiní lehají na zápraží chatiček. Až po chvíli se dostavuje pocit, že něco není v pořádku. Jednak tu piští komáři (NESNÁŠÍM!), jednak z dálky zvučí cosi neskutečného. Jako u nás jsou občas k zaslechnutí technoparty či diskotéky, tady huláká (jak) na lesy bulharská lidová. Tohle bude náročné. Nicméně jak se zdá většina kolegů usíná; já se také snažím, ale nic moc.

3. den
Kolem druhé se ozývají hlasy. Zdá se, že dorazili majitelé či správci kempu. Zmatené pobíhání a polohlasné cizokrajné kejhání naznačuje překvapení. Není divu; večer opustili prázdný kemp a brzo ráno je najednou plno. Hudba stále huláká, komáři piští, obloha se zatahuje - asi bude pršet. Po nějaké době skutečně začíná, takže se sbíráme a zrychleně přesouváme na zápraží nejbližší volné chatičky. Tam opět usínáme.
Ráno je v pohodě. Majitelé se na nás usmívají, žádný problém, mírná cena byla zaplacena, obličeje a jiné končetiny umyty, jídlo snězeno, věci zabaleny, můžeme dál. Dnes už bychom měli dorazit do řeckých hor, na místo startu. Cesta bude dlouhá... Prohlížíme si z autobusu ony proslavené skály (pěkné...), posloucháme k tomu Marcelův výklad a míříme k Sofii. Kolem půl desáté se stavujeme v Petrochorském průsmyku a zakrátko už projíždíme po sofijském předměstí. Ošklivé. Olezlé paneláky, pomalu se rozpadající v počtech jdoucích do stovek. Tu a tam některý nesoucí známky údržby. Zlaté Jižní Město.
Čas ubíhá, my se blížíme k hranicím. Vypadají celkem civilizovaně, žádné (viditelné) vymáhání úplatků, ale stejně tu ztuhneme na dvě hodiny. Vypadá to, že to dneska nestihneme. Po přejezdu následuje šok. Najednou nic nepřečteme, ničemu nerozumíme. Názvy obcí jsou naštěstí psány často i latinkou, ale zbytek nic moc. Na další cestě se ještě zastavujeme ve městě Veroia. To už se skoro stmívá a před námi je dlouhá, dlouhá cesta... Překonáváme značné stoupání, přejíždíme hřeben, ale za ním už pro dnešek končíme. Noclehujeme kdesi v sedle. Je tu spousta místa a není tu voda. Jenom doufáme, že nás tu brzo ráno nepřejede traktor.

4. den
Vstáváme a vypravujeme se poměrně pozdě. Dělám velkou chybu a nijak zvlášť nesnídám. Jsme totiž v horách a nikdo mi nesdělil, jak daleko od východiště se vlastně nacházíme. Jak později zjišťuji, dost. Projíždíme hlubokými údolími, před námi vystupují rozličné masívy. Po čase jsme upozorňováni hlavně na Smolikas a Gamilu, dvě části pohoří Pindos, kam se také chystáme. Pořád šplháme nahoru a dolů. Čas utíká. Už se vidím na mapce, kterou jsme nafasovali od velení. To jsme ale ještě hodně daleko... to zase budeme vycházet až někdy v poledne. Zastavujeme v malebné horské vesničce, jejíž jméno jsem si chtěl zapamatovat a nepodařilo se mi to. Hezké místo, ale na vychutnávání folklóru začíná být trochu horko. Už abychom byli na místě. Zatím ale pořád jedeme hlavním údolím. V jednom místě opět překonáme horský hřeben a na druhé straně se objevuje super atmosférický pohled - městečko, ze všech stran obklopené mohutnými horami. Dokonale ztracené... Prý máme odbočit z údolí a vystoupat hooooodně vysoko, kam až autobus vyjede. Na mapě vidíme vesnici Plikation, to by mělo být ono. Tak, odbočku bychom měli, ale silnička je uzounká a šplhá nahoru docela drsně (vzpomínka na Marcela sedícího vepředu s výškoměrem nebo čím a hulákajícího "15 metrů za minutu... 17... 20!). Pohledy z oken začínají přivolávat šimravé pocity kolem žaludku. A pořád stoupáme... projíždíme malinkatými vesničkami, sotva pár domů posázených v zeleni kolem silnice. A najednou cesta končí. Plikation, konečná, vystupovat! Sbíráme poslední věci, doufáme, že ve vsi bude možnost nabrat vodu. Venku nás vítá pustá náves a vražedné vedro. Není úplně jasné kudy, ale směr jednoznačně určují mohutné vrcholy. Procházíme tedy odhadem vesnicí, nabíráme vodu a spějeme vstříc hřebenům pohoří Gramos (a zároveň albánské hranici). Tři odpoledne. Není dobré...
Jdeme po pohodlné polní cestě, mezi políčky a sady. Občas na některém někdo pracuje, občas podél cesty postávají zvířata. Před námi se objevují nejvyšší vrcholky osobně. No nazdar. Plán říká, že bychom je měli za dnešek přejít a na druhé straně zahnízdit u jakýchsi jezer. Cesta stále stoupá, políček pomalu ubývá. Jdeme podél vymletého koryta vyschlého potoka. Podle průvodce bychom ho měli po nějaké době přejít, ale cesta nečekaně odbočuje na druhou stranu. Váháme. Když dorazí Marcel, jsem rozhodnutý spolu s Peyraky zkusit zarostlou cestu podél koryta, ostatní pokračují. Setkáváme se asi tak po dvou kilometrech; moje cesta byla méně pohodlná, ale hezčí. Teď už není po políčkách ani stopy, jdeme stále po široké cestě, ale už lesem a dost stoupáme. A najednou konec. Cesta se opět stáčí, tentokrát ale zásadně špatně. Dlouze koukáme do průvodce a do náčrtků a výsledek je jednoznačný. Za prvé - průvodce popisuje trochu jinou cestu, než jsme se domnívali. Za druhé - šli jsme v podstatě správně, ale ne podle průvodce. Takže teď ho můžeme na dlouhou dobu zavřít a začít stoupat azimutálně, rovnou k vrcholku. Horskými loukami, mimo jakékoliv cesty.
Jasné. Jediný drobný problém je v tom, že dva nezodpovědní kolegové jaksi nečekali a zmizeli ještě předtím, než jsme všichni došli. Ačkoliv se někteří kloní k názoru "pokud jsou dobrý, dojdou na hřeben, půjdou po něm a tam se sejdeme, takže se o ně nemusíme starat - pokud nejsou dobrý, tak hřeben přejdou, zapadnou do Albánie a pak už se o ně nemusíme starat tuplem", bratranec nahazuje batoh, jde je ulovit a zahnat na správnou cestu. Potkáme se až na hřebenu. My ostatní začínáme stoupat. Mě se jde mizerně, zřejmě proto, jak jsem málo jedl. nebo možná stárnu, kdo ví. Stoupám sice jistě, ale dost pomalu. Cesta je ale úchvatná. Všude kvetou kytičky, bílé, červené, žluté... Rozhledy jsou krásné, teploty se pomalu blíží ke snesitelnosti. Veškerá civilizace se ztratila beze stopy. V tomhle ohledu se cítím skvěle. Velmi pomalu stoupáme, cestou-necestou. Začíná být jasné, že dnes nestihneme ani dojít na vrchol. Ten se sice blíží a doplňuje krásné pohledy do okolí, ale čas je neúprosný. terén se občas mění na kamenitý, kousek se musí jít po skále, kousek po kamení. Pak zase mezi kytičky. Těsně před setměním dorážím na poslední plošinu pod hřebenem. Tam už všichni čekají. Rozbíjíme tábor, vaříme, odpočíváme. Čeká nás krásná a ničím nerušená noc (až na výjimky - žrouty uzeného, vyháněné o půlnoci střevními problémy).

5. den
Vstáváme brzo. Jak jsme předběžným výpočtem zjistili, budeme rádi, když DNES dojdeme k jezerům, které byly plánovány včera. A to se budeme muset zatraceně snažit... Balíme a stoupáme posledních pár metrů na hřeben. Před námi se otevírá pohled do daleka. Hřeben je zároveň řecko-albánskou hranicí, takže ty políčka, vesničky a hory ztrácející se v oparu v dálce už je Albánie. Nejsem sám, kdo tuto zemi vidí prvně a na dlouhou dobu zřejmě také naposled. Na řecké straně se táhnou do tří stran horské hřebeny, v dálce vystupuje Smolikas. Ještě pár kroků a jsme na vrcholu. Chvíli se fotíme, živíme, kocháme a tak vůbec, ale cesta se před námi rýsuje dosti neúprosně. Bude teď nějakou dobu pro změnu značená a viditelná, ale dost náročná.
Sestupujeme po hřebeni, jdeme chvíli strání, chvíli nahoře. Pohledy se otevírají na všechny strany. Svahy tu padají dolů dost prudce, ale jsou většinou travnaté. Idylka je dokonalá, jenom nemáme vodu. Bratranec dokonce v jednom místě sešplhává několik desítek metrů dolů, aby si zásoby doplnil. Já váhám a dobře dělám. Za nejbližším kopcem leží čirou náhodou sněhové pole, které teď usilovně odtává a vysílá do údolí vydatný pramen. Hřeben a tudíž i cesta střídavě klesá a stoupá, ale klesá přece jen o něco víc. Dostáváme se do sedla, kde po dlouhé době potkáváme lidi. Pastevci, zřejmě albánští. Zjišťujeme, že cesta dál bude zajímavá. Dokonce natolik, že někteří kolegové ten pohled nevydrželi a rozhodli se příslušný úsek raději obejít. Cesta totiž jde velmi "sypacím" svahem, chvílemi úplně mizí. Pod ní je hluboký sráz. Navíc je svah světlý, takže sálá teplem. Tohle byl tedy mimořádně ošklivý úsek, ale překonali jsme ho všichni. Tím jsme obešli horu Kiáfa a dostali se k dalšímu sedlu, v němž se měla nacházet salaš. Trochu jsme si opět zaklesali a vypadli u příjemného potůčku. Tady si někteří uvařili oběd, my jsme ale chtěli už být u jezer, takže jsme po krátkém odpočinku navázali na nyní pohodlnou cestu. Zřejmě komunikace na svážení mléka, vinula se po plochém hřebeni, mírně stoupajíc a klesajíc. Po několika kilometrech náhle bratranec pravil, "Tady odbočíme a jsme u jezera.". Nevím jak na to přišel, ale byla to pravda. Tedy... částečně. Byli jsme tam, kde se nacházelo cosi, co bylo na mapě pojmenováno jako jezero. V reálu to bylo o něco slabší. Bahnitá louže. Jednohlasně jsme usoudili, že tady teda opravdu zůstávat nebudeme. Další jezero mělo být o něco dál. Bratranec s Martinem vyrazili na průzkum a brzy jsme je viděli, jak šplhají po skalách mezi kozami. Naštěstí nebyli jediní, kdo na průzkum vyrazil. Peyraci našli další značenou cestu, tentokrát bokem do údolí. Vyrobili jsme tedy šipku a vyrazili. Klesání bylo nepříjemné. Prudké, cca 300 výškových metrů. Nohy si trpce stěžovaly. Od skalních průzkumníků jsme se nicméně dozvěděli, že tam dole opravdu jezero je. Sestoupili jsme tedy až dolů k další salaši a vydali se jednou z pěti cest, která svým směrem nejlépe vyhovovala. Po chvíli nás minuly dva terénní vozy s přátelsky kynoucími horaly. Asi po dvou kilometrech se konečně objevil náš cíl. Jezero a hned vedle něj skvělý plácek, jako stvořený pro stany. Propadli jsme nadšení. Ač bylo teprve půl páté, až na Peyraky táhnoucí za pivem nikdo po další pouti netoužil.
Hned po rozhození části věcí jsme vystartovali na koupel. Při té příležitosti jsme zjistili, že jezero není z nejhlubších (cca metr vody, potom bahno), na druhou stranu oplývá životem. Ještě jsem nezažil, abych si plaval v rybníce a proti mě plavali stejným stylem čolci. Musím říct, že jsme na sebe koukali dost divně. Dále jsme zjistili, že co se fauny týče, bude tu asi dost komárů a žab. To první se dalo eliminovat stanem, to druhé už nikoliv. A poslední zjištění bylo, že velká většina lidí je stále kdesi vzadu. Přibližně po hodině dorazila druhá skupina. Zjistili jsme, že skvěle zafungovali jako průzkumníci a zmapovali tři zbývající cesty. Převážně končily v lese. Naši druhou šipku totiž zřejmě kdosi rozkopnul. Mezitím se z lesa vynořil další terénní auto a z něj se vyklátili řečtí pohraničníci. "Aj-aj, problém... <in english>dobrý den, my jsme turisti z České republiky a rádi bychom tady přespali, je to možné?" Podívali se na nás divně a říkají "No problem...?". Skvěle. Popovídali jsme si s nimi dobře. Vysvětlili nám (zatímco si upravovali kolty a zásobníky), že tudy chodí Albánci, že to tu musí hodně hlídat a že jsme velmi odvážní, že tady takhle chodíme a spíme. Přidali pár zajímavých údajů a zmizeli. Pak Peyraci nevydrželi volání a vyrazili směrem k autobusu, kde měli svoji zásobu. Závislost je hrozná věc... Pak mi zazvučel mobil. Volal Marcel, kdeže to jsme a kde je to jezero. Že prý oni jsou někde nahoře ve skalách, nemůžou nic najít a mají toho dost. Uff. Vysvětlil jsem jim to podle nejlepšího svědomí. Přesto se zjevili až v půl deváté a opravdu toho měli dost. Horní šipku asi někdo zneškodnil, takže oni šli mezi kozy do skal. No hlavně že všichni došli. Za další půlhodinu, když už se začínalo stmívat, se vrátili Peyraci. Oznámili, že jediné, co jsou schopni sdělit je to, že tudy cesta opravdu nevede. tedy vede, ale někam úplně jinam. Tak to bude zajímavé... Dojídáme, zalézáme do stanů... a venku se spouští žabí koncert. Abych to zkrátil - tu noc jsme se nikdo moc nevyspal. Rachot horší než bulharská diskotéka. Ale mohlo být hůř...

6. den
Tak nám zbyly už jen dvě cesty. Jedna vedla evidentně zcela neperspektivním směrem, po druhé bych se za běžných okolností asi také nevydal, ale na druhou stranu jiné možnosti už tu opravdu nebyly. Takže to zkusíme. Jdeme sice téměř na opačnou stranu, ale jak se zdá, tak do správného údolí. Cesta je evidentně často používaná, kromě ovcí i auty. Potkáváme stádo ovcí se stylovým bačou. Pak už nikoho. Pořád jdeme podezřelým směrem, ale lepší se to - a hlavně pořád klesáme. Po několika hodinách už toho máme celkem dost. Terén je sice pohodlný, ale teplota stoupá; i když jdeme převážně lesem a tu a tam se vyskytne i pramen.
Konečně je tu údolí. Ale kde to vlastně jsme? Snažíme se něco vyčíst z tabulí u silnice, případně vyrazit z Řeků, kteří poblíž odpočívají. Tak nějak odhadujeme, že jsme skoro správně, jenom asi šest kilometrů výš. Pro autobus by ovšem neměl být problém pro nás zajet. Čekáme tedy na Marcela, aby se spojil s řidičem a vydal povel. Pohodlně jsme se rozprostřeli po kládách, živíme se, klábosíme. Je zhruba půl jedné. Marcel se zjevuje a pokouší se o spojení. Nějak se to nedaří, takže se Péťa nabízí, že pro autobus skočí. Vzápětí mizí v dálavách. My zůstáváme nehybní.
Asi půl druhé se nečekaně zjevuje autobus. Vysvětlení je prosté: dobří lidé, kterých jsme se pokoušeli ptát, na našeho řidiče narazili a řekli mu, že jsme "o kousek výš". On to vzal doslova a vydal se pro nás pěšky. Než mu došlo, že ten "kousek" byl míněn asi trochu jinak, tak se mu Marcel zrovna pokoušel volat. Nevadí, hlavně že je tady. Vezeme se dolů, do původního cíle cesty - vesnice Pefkofita. Jak se ukazuje, je to geniální místo. Bydlí tu dvě rodiny, zbytek obyvatel tvoří pouze rekreanti. Jeden z místních umí téměř dokonale česky (kdysi u nás studoval), hospoda vaří dobře a levně a navíc jsme prý první zahraniční turisté, které tu kdy měli. Přemožena kombinací těchto dojmů usazuje se převážná část výpravy do hospody, kde rozpráví, jí, pije a na čas nehledí. My až příliš dobře zásobení obsazujeme místní pramen (jak se později ukazuje, takové místo je ve zdejších vesnicích velmi obvyklé a jednoduše geniální). Zde si vaříme a snažíme se chladnout.
Kolem pobíhající malí Řekové se s námi snaží komunikovat a jde jim to dost dobře. Mluví velmi slušně anglicky, vyptávají se hlavně na fotbal. Jak se ukazuje, chtějí si hlavně zahrát. Někteří z našich do toho jdou. Netuším, kde berou energii, ale dělají co mohou. Mezitím čas plyne. Vzhledem k tomu, že dnes máme ještě vyrazit na Smolikas, začíná jít na pováženou. Odbíjí čtvrtá odpolední a my konečně odrážíme. Plán zní: vyjet autobusem co nejvýše, pak dojít co nejdál. Projíždíme opět povědomými údolími, dolů, pak zase nahoru. V pět hodin stojíme kdesi v pustině, před námi se tyčí cesta kamsi na hřeben a vidina třídenního pochodu nám sedí za krkem. Někteří jedinci se lámou a odmítají. Peyraci prohlašují, že si chtějí vychutnat Gamilu a že budou šetřit síly na ni. Další toho prostě mají dost. Jsou tu i tací, kteří od toho okamžiku už nevyrazili nikam kromě krátkých procházek. Evidentně buď přecenili sebe, nebo nedocenili Marcela. Snad budou alespoň v dobrém vzpomínat...
Vyrážíme s tím, že cca 12 kilometrů daleko je vesnice, kam bychom mohli dojít. Jak se ovšem brzy ukazuje, jednalo se o již klasickou lest. Po vystoupání o pár desítek metrů se dozvídám, že informace byla zřejmě určena pro ty, kdož mají dost sil. Těch dvanáct kilometrů je to do sedla nad vesnicí, celkem tedy asi tak 16. No dobrá, tak tam asi nedojdeme. Po čtyřech kilometrech stoupání otevřenou krajinou po prašné polní cestě (kterou tady ovšem berou jako normální silnici) se dostáváme na hřeben. Dál půjdeme po něm, s pěknými pohledy na hory v dáli a slunce za nimi zapadající. Doráží ke mě další zpřesnění. Těch 16 km nebylo počítáno od autobusu, ale až z toho hřebene. No super, co se dozvíme příště? Asi už nic... cesta pokračuje vcelku pohodově. Stoupá mírně, občas jde loukami, občas řídkým lesem. Hodiny běží. Pomalu se začínáme rozhlížet po místě na spaní. Požadavky jsou mírné - voda a trochu rovné země, kam by se daly postavit stany. Zatím ale kde nic tu nic... stromy, sucho, stráň. Pomalu se stmívá. Stromy najednou končí, krajina se otevírá a před námi se otevírá louka a nahoře stojí salaš. Pod ní ve stráni něco teče, snad to bude i voda. Dál už to stejně nepůjde. Péťa se jde do salaše podívat, zde se záhadným způsobem dorozumívá a přichází se zprávou, že to tekoucí je na mytí a vodu na pití mají nahoře. Fasuje tedy láhve a jde vysomrovat pitnou vodu. Zbytek lidí buď staví stany, nebo rozkládá karimatky. Kuchtíme něco k jídlu a uléháme pod hvězdnou oblohu. Noc snad bude klidná.

7. den
Tak nebyla. Kolem druhé hodiny ranní začali nahoře štěkat psi. Pak se sebrali a šli směrem k nám. Řeknu vám, není to příjemný pocit, obzvlášť když člověk leží venku, nic nevidí a má za sebou zkušenosti z Rumunska, kde je v takových situacích pořádná hůl a pár kamenů podmínkou přežití. Naštěstí místní psi jsou vzhledem k lidem srabi. Těkavým pohybem prošli kolem nás, pak chvíli poštěkávali u stanů zbytku výpravy a asi po půl hodině se zase vrátili domů. Kdo ví, co tím sledovali. Marcel ráno tvrdil, že se kolem potulovali vlci a psi je šli zahnat. Těžko říct.
Dnes nás čeká zase dlouhá cesta. Předběžně počítáme s tím, že skončíme pod Smolikasem. Nejprve ale musíme dojít do již dříve zmiňované vesnice. Jmenuje se Samarina a je na druhé straně hřebene. Takže vzhůru do sedla a potom dolů, hluboko a daleko. Za tři hodiny jsme na místě. Vesnice se nejeví příliš sympatickou, vypadá trochu jako krkonošské rekreační centrum. Chceme se zastavit na oběd, ale vzhled kraje vesnice nás neláká k cestě do centra. Pokračujeme tedy po o kraji a po chvíli narážíme na něco jako hotel. Zjišťujeme, že tu můžeme dostat něco k jídlu i pití, ovšem ceny jsou poněkud nemírné. Někteří si přesto dávají, my se domlouváme, že uvaříme až nad vesnicí. Podle mapy tu mají být nějaké prameny. Tak si dáme alespoň něco k pití... a máme chuť na víno.
Nebyl to dobrý nápad. Nebo možná ho nemuselo být půl litru na osobu. Kdyby alespoň nebylo takové horko... Další cesta vedla do prudkého kopce, hustým lesem. Vím, že se hodně kroutila. Vím to určitě, protože ostatní mi to potvrdili. Jen nechápu, jak je možné, že na fotkách vypadáme, jako bychom měli potíže s chůzí. Je fakt, že toho mám brzo dost a dopředu mě žene jen vidina oběda. Moc mi to ale nešlape. K prameni přicházím se značným zpožděním a otázka, nebo spíš konstatovaní "asi se budeš zlobit..." nic dobrého nevěstí. Zlotřilí kolegové nevydrželi, nacpali se svého a už nic vařit nechtějí. Posílám je neprodleně do rozličných nehostinných končin a začínám chystat oběd. Já se prostě najím a všichni mi můžou...! Poklidně kuchtím a posléze pojídám, ostatní mě předcházejí. Je mi to jedno. Kochám se přírodou a nikam nespěchám. Až po dlouhé, dlouhé době se konečně zvedám a pokračuji ve výstupu.
Cesta pomalu opouští les. Zároveň se zatahuje a drobně, s přestávkami poprchává. jdu teď po svahu, občas překračuji vymletá koryta. Blížím se k hřebeni. Objevují se skály, zatím jen málo. Jsem zvědav, co mě čeká za pohledy na druhé straně. Teď už se mi jde zase dobře, opilost se rozplynula a navíc není žádné velké horko. Docházím skupinku přede mnou; prý na mě pro jistotu čekali, teď se ovšem rozložili a odpočívají. Já momentálně nemám potřebu, takže pokračuji. Cesta se vyhupuje do sedla... a safra. Na druhé straně vystupují majestátné vrcholy. Podle mých odhadů by se mělo spát kdesi mezi nimi. Nic moc, obzvlášť když registruji nejisté počasí a mraky honící se kolem nich. Cesta teď vede po svahu. Kochám se alespoň výhledy, když najednou něco vydá hlasitý, neidentifikovatelný zvuk. Leknutím div nevyskakuji z kalhot, naštěstí za stromem kouká koňský zadek. Ano, jsem si vědom toho, že smrdím. Majitele nikde nevidím. Asi ho sežrali vlci...
Přicházím do sedla. Přede mnou se zdvihají vysoké kopce, na vrcholcích skály. Kolem nich se honí mraky, chystá se něco nepříjemného. Otázkou není jestli, ale kdy. Mezitím mě dochází skupinka za mnou a domlouvá se, že už to pro dnešek nemá cenu. Končí tady. Já si myslím, že plánovaný cíl musí být nedaleko. Navíc mám jenom půlku stanu. Pokusím se tedy dojít zbytek. Vyrážím. Cesta teď stoupá a míří přímo nahoru. Cílová sedlo se nějak nehodlá objevit. Místo něj přichází z boku stádo ovcí a pár psů. S nimi déšť... a první, zatím vzdálené hromy. Tak tohle nemám zapotřebí. Cíl je evidentně ještě daleko. Chodit nahoru je hloupost. Zbývá jediná možnost. Usedám za jediný balvan v okolí a přes sebe přehazuji nejprve pláštěnku, po chvíli tropiko od stanu. Kolem propuká pravá horská bouřka. Déšť cedí, vítr duje, blesky létají. S tímhle už nic nenadělám, můj další osud už není v mých rukou. Moc se mi to nelíbí, ale mám pocit, že jsem udělal to nejrozumnější, co se dalo.
Minuty ubíhají. Zdá se, že hromů a blesků ubývá, prší ovšem i nadále vydatně. Občas si voda najde cestu až ke mě. Už dávno jsem vyčerpal celou zásobu nadávek a začínám se opakovat. Dřepím tu již téměř hodinu, za chvíli se začne stmívat. Takhle bych tu tedy opravdu bivakovat nechtěl. Ale živly i nadále ustupují... za chvíli budu moci pokračovat. Ale SAKRA, jak je to ještě daleko? Prohlašuji podmínky za akceptovatelné, vylézám zpod tropika a snažím se poskládat. Věci ani já kupodivu příliš neutrpěly, jenom tropiko je drobet podupané. Alespoň že se udělalo chladno. Cesta ovšem stoupá, pořád dál a výš... a pořád prudčeji. Tady přece nemůže být žádné sedlo! Už jsem skoro na nejvyšším viditelném vrcholu... ten cesta trochu obchází. Docházím na hřeben a přede mnou se otevírá pohled. Krásný i drtivý zároveň.
Přede mnou vyrůstá evidentně nejvyšší, dosud neviděná hora. Pod ní hluboko zaříznutý kotel. V něm jezírko, nad ním menší sněhové pole. Kotel se směrem dolů zužuje a prudce padá někam hluboko. U jezera stojí stany. Jsou hodně daleko a hodně hluboko. Ale co už... bouřka je teď opodál, stmívá se tak za půl hodinky, to tak akorát stihnu. A dokonce si mě všimli... mávají a halekají. Fajn, povzbuzení jsem potřeboval. Sestup sutí a po skále je namáhavý, ale už to opravdu není daleko. Za půl hodiny jsem opravdu u cíle. Dívají se na mě divně a opatrně se ptají "Jak bylo...?" "Nic moc", odpovídám po pravdě. Tohle bych opravdu každý den nemusel. Rychle doplňujeme moji část stanu, ještě něco rychle pojíst... a bouřka se vrací. Teď už je to jen déšť, ale ve stanu je to stejně výrazně lepší než jen tak. Snad nás konečně čeká klidný nocleh... zítra ráno bychom rádi dobyli vrchol. Budeme potřebovat sílu.

8. den
Tak byl. Konečně byl klidný nocleh! Startujeme v osm s tím, že pan Holan vyrazil sám už někdy kolem šesté. Chce si prý dát dárek k zítřejším šedesátinám. Dobrý... Výstup je jednoduchý a atraktivní zároveň, asi za hodinku jsme nahoře. Krásné rozhledy a triumfální pocit. Druhá nejvyšší hora Řecka dobita! Chvíli se fotíme a kocháme, ale brzo se musíme vrátit. Sestup k autobusu bude totiž dlouhý a hlavně, průvodce mluví jednoznačně: "cesta dolů ze sedla se každý rok mění, takže ji nebudeme popisovat." Není pochopitelně viditelná, neřkuli značená. Nezbývá než jít terénem. Nic moc, obzvlášť když dopředu opravdu není vidět a nevíme, jestli najednou neskončíme nad skalní stěnou a nebudeme se muset vracet. Péťa každou chvíli odbíhá dopředu a zkoumá terén. Vrací se většinou se slovy typu "Tudy ne", "Raději doleva" nebo "Žjova, tam to ale padá". Nějakou tu hodinu takhle pendlujeme, ale nakonec se dostáváme na cestu nejprve viditelnou a posléze i dobře schůdnou. Ve finále přecházíme potom a napojujeme se na komunikaci vedoucí k salaši kdesi nad námi. Začíná poslední, úmorná a dlouhá část sestupu. Čím jsme níž, tím je větší horko. Klesáme asi tak tisíc metrů, je to úmorné. Když už skoro začínám blouznit, objevují se první známky civilizace. Vesnice Padhes. Mají tu vodu, mají tu stín, mají tu hospodu! Bohužel tu nemají náš autobus, ale to není aktuální. Nás teď ze všeho nejvíc zajímá ta hospoda. Na zápraží dva již poněkud vláčnější Řekové a slečna, zřejmě obsluha. Jinak nikdo. Naštěstí jeden z nich umí anglicky. Nejprve sondujeme, pak objednáváme nějaké nápoje. Pak si dáváme nějaký salát a ptáme se, jestli jim nebude vadit, když si tu venku na stole něco ohřejeme. Nevadilo. Jsme zatím jenom čtyři, ale ostatní se blíží. Zjevují se postupně a každý hned hladově kontroluje, jak to tu vypadá. Někteří se věnují vyjídání hospody, jiní budí veřejné pohoršení, když se nahatí kousek za rohem umývají. Osazenstvo hospody asi těžce nevěří. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že turisté sem jezdili, ale... nějak už nejezdí. Jsme evidentně první po dlouhé době.
Přicházejí zbytky výpravy a obsluha vyhlašuje bankrot. Došla zelenina, došlo všechno, snad jenom nějaké pití zůstalo. Jsou vyčerpáni, ale takový kšeft asi ani nepamatovali. Mezitím přijíždí přivolaný autobus. Parkoval ve vedlejší vesnici, protože tady nebylo vhodné místo. Pomalu se sbíráme a neradi se do něj přesouváme. Potřebovali bychom se dnes ještě dostat do východiska cest na Gamilu, do Mikro Papingo. To je ale hodně daleko a už je celkem pozdě. Užíváme si propastí kolem silnice a výhledů na hory i do údolí. Peyraci mezitím komentují občerstvovací zařízení, kolem kterých projíždíme. Zdá se, že to s nabíráním sil vzali opravdu vážně. Mezitím domlouváme další postup. Výprava se rozdělí. Jedna část půjde Gamilu jako přechod se stany, druhá hory objede autobusem a půjde z druhé strany jednodenní výlet směrem k nejzajímavějším partiím. Vychází najevo, že první skupina budou jen Peyraci. Ostatní mají dost. Vysazujeme tedy odvážlivce v údolí na cestě ke klášteru Stomiu a sami spějeme opět někam nahoru. Potřebovali bychom ráno vstát opravdu brzo, jinak Gamilu nestihneme. Bohužel, soumrak přichází rychle. Pár kilometrů před Papingem řidič nekompromisně končí s tím, že další jízda je příliš nebezpečná. Nacházíme tedy tábořiště na kopečku za nejbližší vesnicí. Je tu hodně hmyzu a hodně bodavých rostlin, takže se po čase přes původní úmysly všichni stěhujeme do stanů. Noc je jinak klidná.

9. den
Ač se v dáli nad horami blýskalo, žádný problém nedorazil. Ráno vstáváme sice vcelku brzo, ale pro nás už je to asi příliš pozdě. Bude třeba zredukovat původní smělé plány. Na Gamilu je to moc daleko, takže se asi podíváme jen na Astraku, druhou nejvyšší horu v téhle oblasti. Kromě toho je na trase zakreslená jakási pozoruhodná jeskyně a navíc - je to cesta, kterou kromě nás nejspíš nikdo nepůjde. Všichni míří do sedla k chatě Astraka a jezeru. My ale máme vyšší cíle! Skoro dva a půl tisíce metrů... vzhledem k tomu, že teď se nacházíme někde kolem 1100 to bude asi fuška. Jsme totiž v malém Papingu, kam jsme mezitím dospěli. Takže teď ještě nezbourat místní kostel, zaparkovat a vpřed!
Bohužel, tak rychle to nepůjde. Michal se nám začal nějak rozpadat. Nejprve brýle, potom bota... nějak to provizorně dáváme dohromady, zakazujeme mu pokračovat s námi dál a konečně jdeme. Cesta opouští vesnici a stoupá řídkým hájem. Kolem jakési svatyně, pořád nahoru. Bez batohů to jde přece jen snadněji. Rychle stoupáme, stromů ubývá, horka přibývá. Nemáme moc vody, takže doufáme, že pramen na mapě vyznačený bude reálný. Byl, bohužel po bližším zkoumání jsme ve vodě objevili formy života, které se nám dvakrát nezamlouvaly. Kdo ví, co to bylo za červíky a jak se tam dostali... každopádně jich tam bylo opravdu hodně. Propadáme trudnomyslnosti. Naštěstí o kousek výš potkáváme dva mladé Američany, kteří nás ubezpečují, že asi tak o deset minut výš je další pramen, tentokrát bezproblémový. Péťa s Martinem odcházejí naznačeným směrem, já odbočuji po cestě na Astraku, která se právě tady odděluje.
Tahle stezka je mnohem méně viditelná. Evidentně tudy projde málokdo. Značení je také horší, ale absolventy Gramosu tohle nemůže vyvést z míry. Začínají kameny a skály, otevírají se slibné rozhledy. Chvíli čekám na vodonoše a kochám se. Už se blíží... a s nimi pes. Co to je...? Prý se k nim přidal. Zvláštní. Neloudí, neobtěžuje, jenom nás doprovází. Když se zastavíme, zaleze si do stínu a kouká po krajině.
Jsme teď na místě, kde dobře vyšlapaná stezka pokračuje dál po svahu, přičemž značka odbočuje nahoru. Šplháme po skalách, proplétáme se travou a mezi kameny a vytrvale stoupáme. Značku (nebo spíš posloupnost mužíků) chvílemi ztrácíme, ale směr je jasný. Už se blížíme k hřebenu. Ještě pár okamžiků... a otevírají se před námi opravdu zajímavé rozhledy. Odsud je jasné, jak celá tahle část země vypadá. Velká kulatá placka, položená našikmo a vyzdvižená z okolní krajiny. My jsme přišli po horní, pozvolna spadající straně. Před námi to teď padá opravdu hodně prudce dolů. Tam je chata, jedno jezero, druhé jezero... prostě horská idylka. Dál za nimi rozeklané štíty další skalní hradby; za nimi tušíme spád kamsi hluboko dolů, ke klášteru a k řece, odkud by měli přijít Peyraci. Jdeme kus po hřebeni, protože si nejsme jisti, který jeho vrchol je ten hlavní. Usilovně dokumentujeme a vychutnáváme. Jsou dvě hodiny, času máme dost.
Zajímavý okamžik. V momentě, kdy se rozhodneme psovi nalít něco vody, se asi tak tři metry za bratrancovou zdviženou zádí objevuje další chlupatá hlava. Chvíli na ni civím ("další pes...?"), pak si uvědomuji, že je rohatá. Následuje bleskové zmizení a rachot odkudsi zdola. Kamzíci. Jak se sem dostali nechápu. Po chvíli jich pár vybíhá trochu bokem a mizí kamsi na druhou stranu. My míříme za nimi. Chceme si trochu nadejít směrem, ve kterém tušíme jeskyni. Měla by se jmenovat Provatina a měla by být impozantní - něco kolem 400 metrů hluboká. Sestupujeme rozpálenou strání. Péťa se rozhodl, že jeskyni najde. Mizí kamsi do dáli, za chvíli se opět objevuje a prý že tady ne. Horko stoupá, je na hranici snesitelnosti. Hlavně tu moc nefouká vítr a není stín. I pes, stále nás věrně doprovázející, toho má dost. Pomalu se vracíme po již známé stezce. Za chvíli dojdeme k odbočce a jeskyně pořád nikde. A tu najednou - žeby přece? Bratranec odběhl zase někam bokem a viděl, jak do skály zaletěl pták. Bylo jich tam spousta a pořád se hemžili směrem, kterým by normálně neměli. Jdeme tam!
Byla tam. Díra jak... no, hodně velká. Jakési skalní okno a za ním propast do nedohledné hlubiny. Impozantní. Škoda, že na fotkách tohle asi nevynikne. Vracíme se na stezku a jdeme zpátky, teď už známou cestou. Kolem začerveného pramene (doprovodný pes si ho vychutnal, ale tomu asi vadit nebude), rozpálenou strání a kolem svatyně. Bylo to docela náročné, ale stálo to za to. Stany si rozkládáme u hřbitova. Je tu komfort - rovina, stín, vodovodní kohoutek s hadicí... co víc si přát. Vaříme, zkulturňujeme se, odpočíváme. Pes se usazuje před stanem. Přidělujeme mu za věrné služby jeden párek, on ho hltá a usíná. My ho po čase následujeme.

10. den
Dnes je na programu soutěska Vikos. Prý asi tak 300 výškových metrů dolu, potom 12 kilometrů soutěskou a zase 300 metrů nahoru. Mělo by to být odpočinkové, ale moc tomu nevěříme. Pes už ráno před stanem nebyl, takže snad nežije jen z turistů. Začátek pochodu je pohodový, oslazený drobným osvěžujícím deštíkem. Prudce klesáme, pak kus traverzujeme a zase klesáme. Skalní stěny kolem nás vypadají stylově. Doufáme, že dole bude možnost koupání, protože bude asi opět nehezké vedro. Hmm... jsme na dně, voda tu trochu je, ale je opravdu dost studená a zdá se, že neteče. Zkusíme jít o kus dál, třeba to tam bude lepší. Chyba. Tohle bylo na dlouhou dobu poslední použitelné místo. Trasa vede pořád po břehu, chvíli kousek stoupá po stráni, pak zase klesá. Skalní stěny se kolem nás stále výhrůžně tyčí, ale... zas až takový dojem to není. Koryto je suché a plné balvanů. Valit se tudy voda, nemělo by tohle místo chybu.
Jdeme dál a dál. Kilometrů přibývá, občas se objeví nějaký pěkný pohled, občas pár turistů. Na jednom místě objevujeme tůň plnou vody, ale má to drobnou chybku. Jsou v ní hadi. Ano, hadi. Koukáme na to jako spadlí z višně. Po dně si to štráduje had, nakukuje pod kameny a čertví co tam hledá. A čertví co to vůbec je. S tímhle tedy koupaliště sdílet nehodlám. Dost váháme, pak chvíli házíme do tůně kameny (had bere dráhu a mizí kamsi za roh) a teprve potom se velmi, velmi opatrně osvěžujeme. Cesta bude dlouhá.
A ubíhá pomalu. Teplota zatím stoupá, vody v láhvích ubývá. A to nás ještě čeká stoupání. Nakonec odhadujeme, že tahle odbočka už opravdu vede do vesnice Monodhendri. Stoupání je opravdu nechutné. Horko, voda došla, konce nevidět. Když vypadneme u právě rekonstruovaného kláštera Paraskevis, máme toho právě tak akorát. Naštěstí brzy nacházíme hospodu. Zde odpočíváme, sbíráme síly a čekáme na zbytek výpravy. Pak už zbývá jen projít vesnicí k autobusu a připravit se na mohutný přejezd. Až na druhý konec Řecka, pod bájnou horu Olymp. Po cestě se ještě zastavujeme v místním středisku Ioannině, zde rychle nakupujeme. Rychle hlavně proto, že kolem panuje vedro na hranici snesitelnosti. Město ještě okukujeme po cestě autobusem, ale už se nezdržujeme. Dnes jedeme dlouho, až do devíti. Zastavujeme až kdesi v sedle; zde odbočujeme kousek bokem a dostáváme příkaz "rozprchnout se a ukrýt v terénu". Plníme jej na 100%. Zalézáme někam ke sjezdovkám, vaříme, stavíme stany a uléháme. Bylo toho dneska dost.

11. den
Vyrážíme už kolem osmé. Chceme po cestě stihnout známé kláštery Meteory, dojet pod Olymp v rozumném čase a ještě to stihnout k moři. Tak do toho.
Meteory byly na pohled hezké, ale znechutily mě davy turistů, nechutné horko a nařízené dlouhé nohavice a rukávy. Zkouším něco fotit z boční skály a něco z autobusu, se střídavými úspěchy. Tu skálu vysvětlím. Meteory je totiž skupina klášterů, postavených na vrcholcích skal. Přístup do nich byl donedávna pouze v síti po laně. Dnes je část z nich zpřístupněna turistům, takže byly vybudovány lávky a cesty. Na pohled zajímavé, ale jinak nic moc. Jedeme dál. Před čtvrtou jsme pod Olympem. Pozor, Olymp není hora. Je to pohoří. My jsme na jeho západním konci, ve vsi Kokinopilos. Tady budou vystupovat ti, kteří chtějí jít přechod se stany. Dnes chtějí vylézt tak do dvou tisíc metrů, tam přespat a zítra přes vrchol na druhou stranu do místa zvaného Prionia, kde bude čekat autobus. Není jich mnoho, tak sotva třetina. Další část lidí už toho má definitivně dost a jede na pobřeží. My čtyři s Holanovými tvoříme poslední skupinu. Na Olymp chceme, ale přechod už nás neláká. Chceme to vzít z Priony za jeden den bez zátěže. 1800 výškových metrů.
Přechodová skupina odráží. My s autobusem taktéž. Zkoušíme to po místních silničkách, ale nejde to. Vracíme se tedy zpět do údolí a Olymp objíždíme uctivým obloukem. Přitom sledujeme, jak se nad vrcholky válí mraky a hudrají hromy. Zítra budeme muset vyrazit jak nejdřív to půjde. Kolem půl osmé jsme v Litokhoru na pobřeží. Vysazujeme vyřízené kolegy a míříme opět nahoru. Na konec cesty dorážíme až kolem deváté. Je tu ovšem problém. Má podobu rozlíceného majitele zdejší zříceniny, sloužící jako občerstvení. Jak brzo zjišťujeme, jeho stav pramení hlavně z toho, že mu tam někdo pokácel kus zábradlí. Snaží se nás vypudit, halasí v rozličných světových i nesvětových jazycích a nevypadá, že by připouštěl nějakou diskusi. Co teď? Necháváme ho trochu vychladnout; bratranec zatím vyráží na průzkum okolí. Chlapík nadále doráží, my ho zaháníme s tím, že ničemu nerozumíme a tlumočník se vrátí později. Postupně chladne. Zjistil mezitím, že autobus není plný turistů, což ho asi také trochu uklidnilo. Možná se pokoušel kohosi na nás poštvat pomocí chrchlající vysílačky a ten někdo ho nejspíš poslal do háje. Každopádně když mu říkáme, že tedy budeme spát v autobuse, přestává protestovat a ztrácí se. Ještě chvíli čekáme na hustější tmu, bereme karimatky a zalézáme o kousek dál na lesní cestu. Zde spíme v pohodě až do prvních slunečních paprsků.

11. den
...přesněji řečeno do prvních náznaků svítání. V 5:15, což je obecně chápáno jako nelidská doba, už se pomalu soukáme ze spacáků. U autobusu si rychle přebalujeme pár drobností, které poneseme nahoru, a startujeme. Plán je následující: dostat se nahoru co nejrychleji, než
1. začne pálit slunce
2. nahrnou se tam turisti z celého Řecka
3. přijdou mraky a uvidíme prd
4. s mraky přijdou odpolední bouřky
Zatím je to pohoda. Stoupáme sice docela dost, ale je chládek a jdeme lesem. U pramenu si nabíráme vodu a zároveň získáváme představu o tom, co nás čeká. Před námi se pomalu vynořuje sluncem ozářená hora. Tušíme, že hlavní vrchol to nebude, ale i tak to vypadá drsně.
Stezka se začíná zvedat o něco důrazněji. Je na ní poznat, že tudy proudí davy turistů. Vypadá to tu velmi podobně jako třeba v Nízkých Tatrách, jenom je to o něco výš. Blíží se osmá hodina, my se blížíme k chatě "A" ve výšce 2100 metrů. Zdá se, že tam někdo nocoval, protože proti nám sestupují snad Francouzi nebo kdo. Nezvyklé, potkávat spousty lidí... Chata má zajímavý režim. Jen za to, že si tam sednete a sníte vlastní tatranku, zaplatíte euro pade. Tohle mi připadá už skoro jako zlodějina a odmítám se toho účastnit. Naberu si jenom vodu (kupodivu zadarmo) a jdu dál. Klasika - o něco výš stromy řídnou. Cesta ale pořád slušně stoupá. Lidí potkáváme čím dál tím víc. A už se blížíme ke zlomu.
Vrcholové části Olympu vypadají jako úplně jiné pohoří. Poměrně málo zvlněné, trochu skal, ale spíš tráva. Vrcholků hned několik, na každý vede prošlapaná cesta. Tohle celé je zdvižené vzhledem k okolí asi tak o dva kilometry a něco. My se vydáváme směrem, kterým tušíme nejvyšší vrcholek. Stoupá se špatně, jde se po suti a dost nahoru. Ale už je tu hřeben a před námi jeden vrchol, vedle nás druhý. Ani jeden nevypadá nějak monstrózně. Divné, v průvodci byly nějaké výhrůžky ohledně obtížných partií... Takže kam? Směrujeme se k tomu vzdálenějšímu. Naštěstí proti nám jdou zase nějací turisté, z nichž se vyklubou naši Peyraci. Ne, opravdu nejdeme správně. Měníme směr a po chvíli stojíme na vrcholu. A teď teprve vidíme, o čem to průvodce mluvil. Tenhle vrchol se jmenuje Skala a Mitikas, nejvyšší bod pohoří, je před námi. Je trochu bokem, mimo hlavní hřeben, je skalnatý a na první pohled na něj nevede žádná rozumná cesta. Na druhý pohled lze rozpoznat, že po skále vede náznak cesty, značený cákanci červené barvy. Chvíli se rozmýšlíme a pak jdeme na to.
Lezeme dolů po skále. Je to terén spíš pro kamzíka, ale zatím se dá. Značení je opravdu hojné a je sucho; kdyby pršelo nebo bylo po dešti, máme asi smůlu. Přelézáme sedlo, necháváme si pošimrat žaludky pohledy dolů a opět šplháme vzhůru. Je to namáhavé, ale nikoli nebezpečné, zezhora to vypadalo hůř. A zrada, tohle ještě není vrchol... tak znova dolů, znova nahoru... a jsme tu. Nejvyšší vrchol Řecka je dobit! Ale byla to fuška... 1800 metrů asi tak za pět hodin. Odměnou jsou nám krásné rozhledy, nějaké ty tatranky a vrcholové foto. A zápis do knihy, pro ty, co si na to potrpí. Ovšem od jihu už registrujeme, jak se začínají pomalu zvedat mraky. Raději se nebudeme moc zdržovat... cesta dolů je dlouhá.
Vracíme se zpět na hlavní hřeben. Opačná cesta je skoro stejná, jen je trochu lépe vidět, kam až by člověk sletěl, kdyby se opravdu snažil. Na hřebeni potkáváme zbytek výpravy. Zdá se, že na vrchol se už nikdo další kromě Peyraků nežene... zvláštní. Na nás teď ale čeká sestup. Startujeme a vzápětí registrujeme, že kousek před námi už sestupuje pan Holan. Na to, že včera říkal něco o chatě a to ještě jen možná je to dost překvapení. Lidí je kolem už opravdu dost a tušíme, že bude hůř. A bylo. U chaty je lidí spousta, navíc se nám tu motají nákladní mezci nebo co to je. Trochu se zakecáváme s Čechy, kterých je zřejmě plné pobřeží, ochlazujeme si nohy a pak už rychle sestupujeme. Kolem půl čtvrté jsme u autobusu. Myjeme se, jíme, pijeme a rozvažujeme co dál. Kdybychom jeli s ostatními, byli bychom nuceni strávit dva a půl dne na pláži. To nezní moc lákavě. Raději to uděláme tak, že od Priony půjdeme podél silnice dolů. Je tu totiž národní park a vede tu stezka kolem potoka. Mělo by to být hezké. Navíc se nám nechce do pohorek, takže to prý zkusíme v sandálech. To jsme ještě netušili, že zas až tak vyhlídková ta cesta není... Časem dorážejí zbytky výpravy a když jsou všichni, tak se skládají do autobusu a odjíždějí vstříc prosluněné budoucnosti. My nahazujeme batohy a sestupujeme stejným směrem, ale podél vody.
Klasická turistická stezka, jenom trochu víc stoupá a klesá. Docela náročné, naštěstí dnes nejdeme daleko. Jenom ke zřícenině kláštera. Tam by podle průvodce měla být místa, kde by se mělo dát tábořit. Trvá to asi hodinku a jsme tam. Klášter vypadá zajímavě, ale dovnitř nepůjdeme. Máme toho dost. Rozkládáme stany a vaříme. Pak bráníme postavené stany před stádem koz. Na závěr se jdeme umýt do tůně. Musím říct, že kdyby to takhle vypadalo ve Vikosu, je to jednoznačně nejsilnější zážitek. Kaskády průzračné vody, hluboké tůně a ledová voda. Po uplynulém dni ideální. Pak už zbývá jen ničím nerušený odpočinek.

12. den
Dnes nám zbývá dojít podél potoka do Litokhora a na pláž. Snadno se řekne, hůř udělá. Cesta je dlouhá, klesá asi 600 metrů... a prý také 400 metrů stoupá. To nám včera nějak ušlo. Příroda je ovšem parádní. Kaskády pokračují, kolem se zdvihají vysoké skály, s klesající výškou ovšem stoupá teplota. Ráno si ještě odbýváme krátkou koupel a těsně poté návštěvu ostrahy parku (kdepak, nestanovali jsme tady... a vůbec nic jiného!). Kupodivu to prošlo. Kdyby nás nachytal s holým zadkem v tůni, bylo by asi hůř. Pochod je takový, jaký má být. Důstojný závěr. Je to dlouhé, atraktivní, náročné až vyčerpávající. Mapa nekecala, opravdu se chodilo hodně nahoru i dolů. Na závěr jsme se ještě neúmyslně rozešli. Zatímco já šel přímo do centra vesnice, kolegové si to namířili někam bokem a skončili v místě, kde z potoka vedlo potrubí na pitnou vodu. Spousta vody ovšem v korytě zbyla, takže se vytvořila příležitost pro skvělé koupání. Na náměstí jsme se zase sešli. Nad mísou řeckého salátu a nějakým tím pitím. Tak teď už jen projít městem a ujít asi tak pět kilometrů k pobřeží... a neuvařit se při tom. Raději čekáme na konec siesty a v "supermarketu" nakupujeme pití. Pak se podle vlastních možností dopravujeme k moři. Někteří pěšky, jiní stopem. U moře máme ještě trochu problém s ubytováním v kempu (dva úplně plné, jeden úplně prázdný, oficiální důvod: majitel je totální debil). Nakonec vítězíme. Stavíme stan poblíž autobusu, koupeme se v moři, jíme... a tak vůbec. V noci nás trochu obtěžuje vřískání koček a odporné dusno, ale je to poslední noc na jihu, takže to už nějak zvládáme.

13. den
Hrůza všech hrůz. Dopoledne se udělalo velmi brzo VELMI horko. Nedá se dělat nic. Pouze ležet ve stínu před umývárnou a každou půlhodinu se osprchovat. Takhle trpíme do dvou odpoledne. Pak se ukazuje, že autobus má vybitou baterii. Sháníme opraváře; ten na druhý pokus přijíždí a baterii bere s sebou. Vrací se za hodinu. Baterie je sice pořád vybitá, ale peníze si stejně vzal. Nakonec řidič odchytává kolem jedoucí nákladní auto a během cca desetisekundového manévru startuje. Až do Prahy musíme buď roztlačovat, nebo nevypínat motor. Odjeli jsme nakonec ve čtyři. Prohlédli jsme si Soluň (nic moc), nahlédli na Chalkidiki (nějak se nepodařilo na první pokus najít tu správnou výpadovku...) a pak už pryč, na sever. Půldruhé hodiny na řecko-bulharských hranicích bylo v pohodě. Další hranice bude určitě slabší...

14. den
V sedm ráno přijíždíme do Kalafatu. Bulharští rádobycelníci dostávají svojí pověsti a otravují tak dlouho, až nám ujíždí trajekt. Zkrátím to... z rumunské celnice vyjíždíme v půl jedné. Přes Temešvár a Arad jedeme na hranici, kam dorážíme před devátou. Asi příliš okatě komentujeme veřejné vybírání úplatků rumunskými celníky, takže čekáme hezky dlouho...až do půlnoci. Přejezdem hranic ovšem získáváme hodinu (časová hranice), takže v Szegedu jsme ve čtvrt na jednu - poté, co plánované tábořiště za hranicemi v Mako se ukazuje býti dějištěm lidových veselic (ohňostroje, kolotoče atd). Tak ještě rychlá "večeře", osprchování a spát. Zítra jsme doma!

15. den
Dojezd. Slovenská i česká hranice jsou bezproblémové, žádná další nepříjemnost nás nepotkala. Teď zbývá se rozloučit, uspořádat si zážitky a doufat, že třeba ještě někdy... někde...

Autorova homepage nebo Cesty