Původně jsem vyhrožoval, že tenhle dokument napíšu jako pomstu jedné nejmenované osobě, která ho měla napsat sama. S tím úmyslem jsem ho také psát začal, leč bylo mi sděleno, že jestli se to oné osobě nebude líbit, už nikdy se mi nepomstí tak, jako se mi pomstila poté, co jsem jí připlácnul na tvář chleba s paštikou. Ono to sice bylo všechno trochu jinak, nicméně jsem si to rozmyslel, a z původního úmyslu zůstaly jen drobné fragmenty. Doufám, že aspoň ta pomsta bude stát za to…

Vlastně ani nestojí za to o tomhle výletu psát. Nepatří ani k nejdelším, ani k nejzajímavějším, a už vůbec ne k nejextrémnějším. Je ovšem výjimečný z jednoho hlediska - šli jsme ho jako malá skupinka, a ti, co šli se mnou a s bratránkem, se s námi nejspíš ještě někdy vydají. To je věc nevídaná. Pokud někoho přibereme do tak malé skupiny, při pozvání na příští akci většinou ztrácí zdravou barvu a zuřivě tápe po alespoň trochu rozumně znějících výmluvách. Leč stalo se - podařilo se nám (tedy mně) ukecat dva nevinné (?) tvory, kteří s námi vyrazili, šli, došli, a přežili. Konkrétně se jednalo o žabí princeznu Ciri a jejího spolužáka Miša. A jak to celé probíhalo?

Neděle, den první - přípravy vrcholí, nervozita stoupá

Kolem osmé hodiny večerní dorážím k bratránkovi domů, přikládám k batohu, již dříve přivezenému autem, další hromádku věcí (většinou potravin), a vyrážíme do blízké večerky nakoupit ještě něco málo potravin na cestu. Po návratu volám dalšímu původně uvažovanému členovi výpravy Arthurusovi a dozvídám se, že dal zbaběle přednost budování koupelny a kuchyně. Chápu ovšem jeho argument, že má pozvané zedníky, kteří by už asi hned tak nepřišli, tudíž by to zřejmě musel stavět sám. Definitivně ho tedy odepisuji, a slibuji pomstu na příští výpravě. Poté dochází ke kratší výměně názorů na téma stanu. Otázka se pohybuje od Shakespearovského "brát či nebrat" (první reakce na objem a zejména hmotnost zavazadel) až po "brát celé či nikoliv". Poté co se zkusmo procházím s batohem s přibaleným stanem po místnosti u mě dochází k myšlenkovému zkratu a začínám hájit eventualitu "brát se vším všudy". Nakonec vítězím, neboť jsme se zřejmě mlčky shodli na tom, že s takovouhle vahou na zádech stejně padneme hned první den, takže už je jedno, jestli budeme mít ještě těch pár kilo navíc. Bratránek ve stavu hluboké deprese uléhá, já zapínám video a do pozdních nočních hodin sleduji film Den nezávislosti. Katastrofy na obrazovce dobře zapadají do představ dnů následujících. Kolem jedné hodiny uléhám i já.
 

Pondělí 25. srpna, den druhý - pouze psychicky silní přežijí, aneb naše jízda autobusem

Vstáváme v nelidskou hodinu, bleskově pohlcujeme nějaké nevnímané potraviny ze zásob, a vyrážíme směrem k autobusovému nádraží. S překvapením zjišťujeme, že batohy skutečně je možno dát na záda, a zároveň udržet sebe ve vzpřímené poloze. Váha je zřejmě tak vysoká, že úplně zaškrtila nervy, které by normálně hlásily přetížení. Dlouho a marně uvažuji, co je proboha v tom batohu tak těžké, a přicházím na to, že to zřejmě bude z větší části láhev poslední záchrany (v tomto případě becherovky). Ihned sestavuji plán průběžné likvidace, založený na Braunově "času tequilly" neboli Tequilla time! Autobus je zaplněn přibližně do tří čtvrtin (což není špatné), bohužel však mimo jiné spoluobčany cikánské národnosti (což je výrazně horší). Patrně budu označen za rasistu, ale skutečně si nevzpomínám, že by někdo jiný v autobuse smrděl (na několik metrů), případně chrápal, až to přehlušovalo zvuk motoru. Cesta byla tudíž opravdu zajímavá. Navíc jsme asi 30 kilometrů před cílem nabrali nečekané zpoždění (řidič oznámil, že se pojede za půl hodiny, a odešel do blízké restaurace na oběd, ačkoliv jsme původně na tomto místě stavět vůbec neměli, a pauzu měl mít autobus až v Žilině - holt tam asi nebyla poblíž žádná dobrá hospoda...). Po příjezdu jsme se bleskově vyrojili z autobusu, a ještě než jsme stačili vytáhnout zavazadla, už se k nám hlásila sympatická dívčina. Tím byl vyřešen problém identifikace Ciri, kterou jsem osobně viděl pouze jednou, a jejíž fotografie na homepagi identifikaci rozhodně neusnadní (když jsem jí sdělil, že na ní vypadá jako učitelka matematiky krátce před důchodem, urazila se, ovšem ta podoba tam byla...) Podařilo se jí na nádraží dokonce nahnat i matku vybavenou autem, čímž se vyřešil problém uložení batohů na tento den, tudíž jsme mohli vyrazit ještě s Ciriným bratrem na jakousi rozcvičku, neboli výlet do blízkých Sůľovských skal.
Po příjezdu linkovým autobusem a kratší diskusi na téma "vystoupili jsme na správné zastávce nebo ne" jsme vyrazili. Cítil jsem se naplněn podivnou energií, tak jsem si řekl, že nebude na škodu trochu proklepnout kondici našich souputníků, tak jsem hned zezačátku nasadil poněkud ostřejší tempo. S výsledkem jsem příliš spokojen nebyl. Podařilo se mi totiž téměř uštvat pouze sebe, a navíc se mi opět připomněly kolena, úspěšně dorasená na výpravě v Rumunsku (a patrně na mnoha výpravách v minulosti).
Naše cesta vedla nejprve do prudkého svahu mezi skalami, poté několik desítek metrů lesem, aby nečekaně vyrazila opět mezi skály, tentokrát ovšem již ve vrcholových, odkrytých partiích. Pokochali jsme se pohledem na skalní bránu (někteří seshora, někteří zdola), vychutnali krásný rozhled, a vyrazili opět zběsilým tempem směrem ke zřícenině hradu Sůľova. Tohle místo rozhodně stojí za navštívení - z vrcholu čehosi, co byla patrně kdysi věž, je krásný kruhový rozhled, zřícenina ještě stále vypadá jako zřícenina a ne jako hromada kamenů, případně smetiště, a jako místo k pikniku je téměř ideální. My jsme ovšem byli hnáni časem a svými představami zítřejšího startu, před kterým jsme se chtěli ještě vyspat, takže jsme po krátkém odpočinku již opět dusali. Cesta vedla dále lesy, většinou po hřebenech, leč žádné krkolomné výstupy se nekonaly. Ještě jsme se zastavili na zřícenině hradu Hrinčova, a pak už cesta vedla dolů, vstříc civilizaci. V první vesnici jsme zjistili, že nejlepší bude patrně jet vlakem, které jsme stihli skutečně jen tak tak, o kupování lístků nemohla být ani řeč. Ciri vyhlížela tak vzrušeně, jako by jela vlakem poprvé. Jak se později ukázalo, bylo na tom i něco pravdy…bylo to totiž poprvé, co jela vlakem bez lístku. Do Žiliny jsme dorazili tak brzo, že jsme se málem nestačili ani posadit, nicméně než jsme se dostali k Ciri domů, trvalo to ještě dost dlouho. Bratránek si totiž vzpomněl, že kdesi ve městě bydlí jakási jeho známá, se kterou byl snad kdysi na nějakém táboře či kde, a že si snad dokonce pamatuje i její adresu. Ulici pochopitelně nikdo neznal, takže jsme si udělali menší procházku k plánu města, poté ještě na příslušné sídliště, a teprve pak jsme se mohli odebrat na zasloužený odpočinek k Ciri domů. V příjemném prostředí jsme povečeřeli, nastínili plány na další dny, při té příležitosti se dozvěděli o dalším členovi výpravy, o kterém jsme do té doby neměli ani tušení, a nakonec ulehli a spali jako zabití až do rána.
 

Úterý, den třetí - na rozjezd něco menšího aneb "to se zvládne v pohodě"

Vzhledem k tomu, že se nám OPRAVDU nechtělo vstávat ráno, a navíc žádný šikovný spoj stejně asi nejel, vyrazili jsme až po deváté hodině dopolední. Autobusem jsme se přesunuli do Zvolena, a odtud vlakem do Detvy. K našemu velkému štěstí jel od nádraží autobus až pod horu Poľanu, kterou jsme měli v plánu ztéci jako první. Značka vedla nejprve po klasické dolinové asfaltce, poté odbočila do stráně, a po obstojném stoupáčku nás nečekaně vyplivla přímo pod vodopádem. Zas tak nečekané to tedy nebylo; věděli jsme z mapy, že tu je, a že má asi 25 metrů, a už jsme se na něj těšili. Nebyli jsme zklamaní. Nebyla to pochopitelně žádná hřmící Niagara, ale hezké místo na odpočinek a doplnění energie. Po žebřících jsme poté vyšplhali nad vodopád, a dále stoupali po loukách a lesy až k chatě Pod Poľanou. Odporné rekreační monstrum, naštěstí osamělé. Za chatou jsme ještě chvíli stoupali, až jsme se dostali na hřeben. Od té chvíle si už na žádné výraznější body nevzpomínám. Občas tam byla nějaká ta vyhlídka, otravovaly nás mouchy, kilometry v nohách přibývaly, a cíl se přibližoval. Přibližoval se ovšem na můj vkus poněkud pomalu. Kolem se stmívalo a stmívalo, až se úplně setmělo. Cesta byla místy zarostlá a hemžilo se to na ní kořeny, tudíž jsem poprvé využil služeb mé věrné, ošlehané, lehce zrezivělé baterky. Nebudu vás napínat…k cíli jsme nakonec dorazili až někdy kolem půl desáté, za naprosté temnoty, a pěkně ušlapaní. Naštěstí cíl byl představován seriózně vyhlížejícím přístřeškem s eternitovou střechou a čistou podlahou. Rozložili jsme karimatky a spacáky, rozdělali ohníček, bratránek uvařil polívku, a měli jsme se fajn. Nikdo neprotestoval, ani když jsem oznámil svoji ideu postupného snižování hmotnosti svého batohu, nazvaný "Tequilla Time" (podrobnosti výše). Ciri sice tvrdila, že jí alkohol nechutná, a že jí dosud z těchto nápojů chutnala pouze brandy, ale jak se posléze ukázalo, tento dojem se zakládal spíše na nedostatečných informacích. Až do konce výpravy nevynechala ani jednou, a přestože každé napití doprovázela záchvatem kašle, ke konci týdne už patřila becherovka do seznamu jejích oblíbených nápojů. Brzy po večeři jsme se uložili ke spánku. Mišo ještě chvíli nacvičoval větu, kterou by nás upozornil na příchod medvěda, přestože se mu bratránek snažil vcelku logicky vysvětlit, že poté, co by nás medvěd slyšel v závěru pochodu zpívat, už dávno bleje někde za bukem. Poslední verze, která ke mě dolehla, byla: "Pozri, medveď! Žere ti batožinu!" Naštěstí k praktickému využití nedošlo a téměř všichni spali spokojeně až do rána, pouze Ciri si stěžovala, že jsem ji v noci okopával, ale bůhví co se jí to zase zdálo.
 

Středa, den čtvrtý - včera jsme to protáhli, tak to dneska bude pohoda aneb zase docházíme potmě

Vyrazili jsme brzo ráno vědouce, že cesta je sice kratší, než jsme původně plánovali, leč kupodivu den předtím neubíhala tak, jak jsme si to představovali. Také jsme byli toho názoru, že ta přehrada, kolem které bychom měli jít někdy po poledni (CHA!), by bylo dobré místo k vykoupání. Mýlili jsme se hned několikrát. První, co nás vyvedlo z našich bláhových představ, byla cesta, která se nečekaně změnila v pralesní stezku. Vedla křovinami, přes popadané stromy i pod nimi, ostružiním, hustou travou, a občas se nezodpovědně ztrácela. To samozřejmě značně zpomalilo náš postup, takže na chatu Pod Hrbom jsme dorazili až těsně před polednem. Letmý pohled na mapu nás uvrhl do značné deprese, přestože jsme věděli, že dalších pár kilometrů půjde výrazně rychleji. Cesta vedla totiž po silnicích až k přehradě. Po obědě jsme tady vyrazili s tím, že se pokusíme zpoždění alespoň částečně kompenzovat zvýšeným tempem. Tempo se zvýšilo ještě o něco víc, když se Ciri v nestřeženém okamžiku podařilo nějak ukecat řidiče, který vozil lesní dělníky, aby nás kousek svezl. Nebýt toho, že jsem dva roky předtím jel po náhorní planině na Podkarpatské Rusi na korbě náklaďáku, řekl bych, že to byla jízda smrti. Takhle jsem jen občas mírně překvapeně pozoroval, že létám asi tak metr nad sedačkou, a kolem mě se po podlaze stěhují špinavé ešusy, lžíce a kotlík se zbytkem guláše. Zpoždění jsme tedy mírně vykompenzovali, nicméně cesta před námi byla i nadále úctyhodná. Přehoupli (přesněji přeplazili) jsme se přes hřeben, došli pár stovek metrů k přehradě, zjistili, že není vůbec sympatická, a skončili kus od místa, kde do ní vtékal potok. V něm jsme se konečně vykoupali. Voda byla teplá, tedy alespoň poté, co jsme si vzpomněli na koupel v ledovcovém potoce v Alpách a ranní koupele v Otavě na taekwondistickém soustředění, kolem se míhaly ryby, a my jsme se cítili mnohem lépe. Ciri sice utrpěla menší šok poté, co bratránek s Mišou usoudili, že nemá cenu hledat plavky, a vlezli do vody bez nich (já je měl strategicky na povrchu, a Ciri se raději vrtala několik minut v batohu - škoda že si nevzpomínám na slova, kterými komentovala nápad jít do vody bez plavek, nebo aspoň ten výraz ve tváři…neměli jsme bohužel foťák). Chvíli jsme tedy byli čistí, nepáchnoucí, nezpocení. Nevydrželo nám to dlouho. Cesta se opět vydala směrem na hřeben, stoupala několik kilometrů lesy a posléze po loukách, až vyústila na náhorní pastvinu. U salaše, u které právě probíhalo večerní dojení, jsme doplnili vodu, a pod mohutným kaštanem, ke kterému jsme došli v době, kdy se začínalo stmívat, jsme rozbili ležení. Následovala tradiční polévka netradičního typu - brokolicová, přes velmi podezřelý název jedlá a chutná, tradiční Tequilla Time, a nocleh. My, kteří jsme se chtěli vyspat beze strachu (tj. Ciri a já) jsme spali ve stanu, bratránek a Mišo venku. Večer se sice všude kolem honily mraky a tuším že se občas i zablesklo, ale na nás nespadla ani kapka.
 

Čtvrtek, den pátý - pes, přítel člověka, anebo co dělat, když vám bullteriér vypije pramen

Probudili jsme se opět časně zrána vědouce, že tento den odpočinkový rozhodně nebude. Nebyl. Zpočátku to vypadalo značně pohodově - cesta vedla mírně zvlněným terénem, lesy a po loukách, a mířila k blízké vesnici, ve které jsme chtěli doplnit zásoby. Po cca třech kilometrech se však ozval z lesa štěkot, následován čímsi, co vypadalo jako pes s kozí hlavou. Byl to, jak jsme se po chvíli shodli, bullteriér. Vypadal šťastně a spokojeně, jediné co nás na něm trochu znervózňovalo byla absence majitele. Pes se k nám naprosto samozřejmě přidal, a zdálo se, že se jen tak neodpojí. Zkusme jsme se s ním chvíli přetahovali o klacek, ovšem když jsme zjistili, že i po zvednutí ze země a chvíli visení se nehodlá pustit, pochopili jsme, že dokud nebude chtít, tak prostě nepustí. Po asi dvou kilometrech, které pes absolvoval bez problémů s námi, nejevíce známky únavy, začali jsme rozvažovat, co s ním. S bullteriérem jsme se o stan ani o jídlo dělit nechtěli. Usoudili jsme, že nejlepší bude nechat ho v oné vesnici, kam jsme mířili. Mezitím ještě stačil rozkousat několik klacků a znemožnit mi umytí rukou značně netradičním způsobem. Šel jsem po cestě, bullteriér se mi pletl pod nohy, a poté, co jsem se s ním chvíli přetahoval, měl jsem ruce od bahna a bůhví od čeho ještě. Tu jsem uviděl zpod cesty vyčnívat trubku a z ní vytékat pramínek. Zastavil jsem tedy, a začal si mýt ruce, když vtom pramínku začalo ubývat, až zmizel úplně. Vyčítavě jsem pohlédl na druhou stranu silnice, na které vyčníval psí zadek a odkud se ozývaly mlaskavé zvuky, a čekal, až se pes napojí. Pes však zřejmě usoudil, že potřebuje ochladit, tudíž sebou vzápětí do pramene plácnul celý, a chvíli se tam válel. To, co posléze vyteklo z trubky, mi už rozhodně jakýkoliv pokus o očistu neumožňovalo. Pes, původně bílý, touto procedurou výrazně změnil barvu, a přátelské pac na kalhoty vyvolávalo ještě menší nadšení nežli předtím. Naštěstí jsme brzy poté dorazili k odbočce do vesnice, kde jsme narazili na přátelského domorodce. Mišo, bratránek a pes s ním částečně odešli a částečně odjeli do vesnice, jednak nakoupit, jednak udat psa. Já a Ciri jsme se s nimi setkali po pár dalších kilometrech, kde jsme poobědvali z přinesených zásob a dozvěděli se, že pes byl ve vesnici dobře znám, a jeho majitel byl místní myslivec. Pes byl odevzdán, a naposledy prý viděn, jak pronásleduje cyklistu, mířícího z vesnice na opačnou stranu než my.
Po obědě jsme pokračovali opět směrem do kopců, očekávajíce dominantu tohoto dne - kopec Vepor. Po cestě jsme potkávali skupinky česky hovořících trampů, tvořící jednu velkou výpravu. Kromě nich jsme ovšem za celý týden mimo vesnice nepotkali prakticky nikoho. Cesta vedla do kopce, značka se občas ztrácela, a navíc bratránek a Mišo patrně usoudili, že jim přece jenom vyhovuje víc vyšší tempo, a potom pochopitelně remcali, když jsme s Ciri dorazili na hřeben až asi hodinu po nich. Dohodli jsme se, že se tedy raději sejdeme až na Veporu, a oni opět zmizeli na několik hodin v porostu. Cesta pokračovala dále po hřebeni, stoupala a klesala, občas zmizela, jednou se nás dokonce záludně pokusila dostat do údolí (zastavila mě až mohutná šipka, kterou zřejmě sestavil bratránek z klacků uprostřed cesty...nevím, zapomněl jsme se ho zeptat), až nakonec dorazila až pod Vepor. Zbývala už jen maličkost - vydrápat se do prudkého kopce na vrchol. Za tímto účelem bylo nutno vyhlásit extra Tequilla Time, což se nám ovšem vzápětí vyplatilo. Na kopec jsme přímo vylétli, i když například já jsem musel použít speciální dýchací režim, jinak vyhrazený pouze pro posilovací cvičení na trénincích. Na vrcholku jsme poseděli, rozhlédli jsme se po krajině, konečně se rozhodli, kde vlastně budeme spát (bratránek to několikrát konzultoval s protijdoucími trampy), a poté sdusali z vydatného svahu dolů do sedla. Tam jsem uvěřil bratránkově informaci, že k místu noclehu je to už jenom přes dva kopečky, a zanechal Ciri vzadu svému osudu. Nesla to statečně i přes hrůzostrašný pád, který absolvovala při sestupu z Veporu, takže jsem učinil poněkud předčasný závěr, že jí nevadí chodit samotné vzadu. Nocovali jsme tentokrát v sedle Machniarka, vedle jakési salaše. S námi tam byla ještě přátelská tlupa trampů, kteří se s námi podělili nejen o svůj oheň, ale též o lihovinu zvanou "ponožkovica" - čertví z čeho to vlastně bylo. Tentokrát jsme ve stanu spali tři, pouze bratránek ulehl kdesi v temnotách venku. Spali jsme však všichni klidně.
 

Pátek, den šestý - cesto, cesto, kam to jenom vedeš aneb pochod smrti

Věděli jsme, že dneska to nebude žádná legrace. Věděli, a přesto podcenili. Navíc se nám zkazilo v průběhu dne počasí, což také přispělo k značně nepříznivému dojmu z tohoto úseku cesty. Ale popořadě... Vyrazili jsme tentokrát skutečně brzo. Poté, co jsme obešli kopec před námi do dalšího sedla, jsme udělali osudovou chybu, a uvěřili přesné mapě vyrobené na podkladě map vojenských, a zkusili pokračovat po lesní silničce. Místo přibližně po hřebeni vedla ovšem do údolí, a to směrem, který nás skutečně nepotěšil. Než jsme se okolním pralesem probili nazpátek na správnou cestu, stálo nás to dost sil. Po nějaké době jsme sešli do tentokrát už správného údolí, chvíli šli po železniční trati (bratránek se snažil hledat, kudy vede značka, ale nakonec musel vzít na vědomí informaci domorodce, který mu sdělil, že značka skutečně vede po kolejích), potom odbočili na asfaltku vedoucí na hřeben, a nakonec se zastavili u hotelu. Posezení bylo příjemné, ceny piva a limonád v hotelu nízké, náladu nám pouze kazilo počasí, neboť se dalo do deště. Sice za chvíli opět přestalo, ale bohužel ne nadlouho. Poté, co jsme vystoupali několik stovek metrů po vcelku příjemné lesní cestě, ponořili jsme se do mraků, začalo pršet, ochladilo se, a vůbec zavládly všeobecně hnusné podmínky. Definitivně jsme zavrhli možnost výstupu na Fabovu hoľu, a vydali se po cestě, popsané nám den předtím jedním z trampů, která neviditelný vrchol obcházela. Během několika metrů v dešti, který se tvářil jakoby nic, jsem byl promočený na kůži, a moje nálada začala podezřele konvergovat k nenávistné trudnomyslnosti. Dosti mě to překvapilo, neboť v podobné situaci si obvykle libuji, ale pak jsem si vzpomněl na radu bratránkovy matky. Chvíli jsem tiše proklínal sebe, počasí, cestu a celý svět, poté jsem vztekle zařval, shodil batoh, do něj nacpal mokré tričko, a na sebe navlékl jedno z posledních suchých. Vše jsem završil opětovným navlečením se do pláštěnky, a očekával účinky. Dostavily se téměř okamžitě. Fantastické. Mohu pouze vřele doporučit. Nálada se mi okamžitě zlepšila nejmíň o dvacet bodů, nohy přestaly bolet. Batoh byl najednou lehčí (i když je to evidentní blbost, musel být těžší o tu vodu v tričku, ale mě to tak přišlo), a hned jsme byl pln chuti pokračovat. Dokonce jsem se stáhnul opět dozadu k Ciri a poslouchal její žvatlání, před kterým jsme předtím zbaběle prchl dopředu. Spolu jsme došli až k rozcestí u lovecké chaty, kde se nám dostalo několika dobrých rad do života od lovců, kteří se tam právě pohybovali. Jedna z nich byla "co dělat, pokud potkáte v lese medvěda (podíváte se mu do očí a řeknete: "Medveď! Choď do riti!")", další byla směrována na mě ("Keď potkáš medvedicu, něchaj se od něj zožrať. Medvedica ťa zožere iba raz, ale táto ťa bude žrať celý život" - byla myšlena Ciri, která tímto dostala další přezdívku "Medvědice"). Ciri později tvrdila, že se jí to nedotklo, ovšem v tom okamžiku pohled do jejích očí vyvolával vzpomínku na Obelisk of Light (pro neznalé - laserová věž ve výzbroji bratrstva Nod, schopná jediným výstřelem usmažit takřka jakoukoliv jednotku). Od rozcestí jsme pokračovali dále po lesních silničkách, které stoupaly, klesaly, stoupaly, klesaly...cesta byla značně úmorná, navíc počasí nestálo za mnoho. Postupem času mi opět začala mírně klesat morálka, takže jsem si rád vzpomněl na to, jak Ciri minulý den hezky šlapala, i když šla sama, a vydal jsem se kupředu tempem, které mi nejvíc vyhovovalo. Cesta byla dlouhá, nicméně ubíhala poměrně rychle, neboť jsme šli stále po silnici. Po několika kilometrech se vpravo nečekaně objevil přístřešek, a z něj už mi huhlaly vstříc hlasy lákající mě dovnitř. Vstoupil jsem tedy, spatřil bratránka a Mišu spokojeně se rozvalující na lavicích, a přichystal se tedy na delší odpočinek. Ciri dorazila až hodnou chvíli po mě, a už letmý pohled na její tvář prozrazoval, že toho má právě tak dost. Snažila se sice co to šlo, ale bylo vidět, že do smíchu jí skutečně není. Po odpočinku a nezbytném Tequilla Timu jsem se proto rozhodl, že půjdu až ze ní, a nebudu ji spouštět z očí. Cesta se poté vydala do stráně, a stoupala dlouho, předlouho, až na hřeben. Po něm pokračovala ještě několik set metrů, až najednou vyústila z lesa na louku, a na ní, fata morgána: parádní nový přístřešek s palandou, senem, zbrusu novou střechou, trámem na sušení oblečení, a dokonce igelitem zalátaným oknem. Jediné co chybělo byla voda, ale byli jsme klidní...podle mapy měl být pramen poblíž, a bratránek už vyrazil. Ciri na chvíli zmizela do lesů. Když se vrátila, překvapila mě její zelenavá tvář a podivný postoj. Když jsme se jí optali, jestli je jí dobře, řekla poprvé za celý den, že ne. Zděšeně jsem ji nahnal do spacáku, zakázal jakýkoliv pohyb, a čekal na další vývoj situace. Bratránek se vrátil s tím, že voda není. Prozradil též, že už ji hledal předtím, než jsme s Ciri dorazili, a ačkoliv venku bylo hlavně v trávě a v ovzduší vody víc než dost, pramen prostě nebyl. To mě naštvalo, a vyrazil jsem tedy sám. Po přibližně hodinovém procházení mokrou travou, prodírání se přilehlými hvozdy a zírání do mlhy jsem to zabalil, a vrátil se taky. Nakonec jsme vyslali Mišu, ať tedy zajde kus po cestě dolů, tam že určitě bude potok. Jak jsme zjistili, Ciri se mezitím obdivuhodně vzpamatovala (jednalo se patrně o krátké zhroucení spíše nervového původu). Mišo se vrátil o dost dříve než jsme čekali, chvíli se nám poškleboval, a pak nám sdělil, že jsme se oba zastavili asi tak 50 metrů od pramene. Tím byl vyřešen poslední (jak jsme se domnívali) problém, a my jsme mohli v pohodě zalézt do kutlochů a nacpávat se (tedy až na bratránka, který kmital kolem vařiče a chystal polívku. Polívku jsme snědli, pak ještě jednu, a když jsme tak poslouchali počasí venku, rozhodli jsme se, že trasu zřejmě o něco zkrátíme. Původně jsme chtěli zůstat na hřebenu ještě další den, ale už jsme toho měli vcelku dost, a to počasí nám dodalo. Naplánovali jsme tedy ústupovou trasu, a pokojně se rozložili ke spánku. Pokojný odpočinek však záhy začal rušit igelit, původně považovaný za dobrý nápad. Venku totiž začalo foukat. Hodně moc foukat. A igelit plácal, šustil, a vůbec se choval nepřístojně. Navíc začala být pěkná zima, takže se zdálo, že nocleh překvapivě nebude tak dobrý, jak se původně zdálo. Nejprve jsem se to pokusil vyřešit já (bratránek ráno popisoval: "Vztyčila se temná postava, cosi vztekle zahučela, a zasadila děsivou ránu do okenního trámu. Když opět ulehla, trčel z trámu nůž.") Nepomohlo to. Situaci vyřešil až bratránek, který prostě vstal, udělalo to RYC RYC, a zneškodněný igelit letěl na podlahu. Potom už to bylo mnohem lepší, a i přes obstojný průvan a zimu jsme se přece jenom vyspali.
 

Sobota, den sedmý - spořádaný ústup aneb kdo uteče vyhraje

Vstali jsme o něco později, neboť jsme nemuseli spěchat. Venku panovalo stále ohavné počasí, takže se nikdo nehádal, a všichni nastoupili ústupovou cestu spořádaně. Při pohodovém sestupu z hřebene se dokonce roztrhaly částečně mraky, takže bylo vidět do kraje, obzvlášť z vyhlídky, na kterou jsme si z pilnosti vylezli. Došli jsme do údolí, chvíli si odpočinuli v maringotce s fotografiemi patrně místní ochranářské organizace, a potom už se šlapalo po silnici až na nádraží. Posledních pár set metrů jsme měli trochu zpestřených, neboť Ciri a mě, raději se držícímu stabilně v její blízkosti, přidusal naproti bratránek řkouc, že nám za chvíli jede vlak, ať přidáme. Vlak jsme stihli naprosto bez problémů, dvakrát přestoupili...a byli jsme v Žilině. Během jízdy došlo pouze ke dvěma zaznamenáníhodným událostem. Jednak to byl definitivně poslední Tequilla Time, a potom ona událost zmiňovaná v úvodu. Ciri říkala, že by potřebovala něco pod hlavu. Hodil jsem jí tedy pláštěnku, což ji ovšem překvapilo nepřipravenou. Vzhledem k tomu, že měla v druhé ruce chleba namazaný máslem, dopadlo to poněkud neslavně. Ještě dlouho poté mi slibovala pomstu. Nakonec ji provedla tak, že si ze mě udělala vyhřívané křeslo. Nebránil jsem se, i když po třech hodinách jsem měl končetiny poněkud odkrvené. Konečně, ona mě hřála taky, a v tom vlaku zrovna teplo nebylo.
V Žilině jsme ještě zaskočili bleskově vyžrat Ciriinu domácnost, vykoupat se, a už jsme sedali do jednoho z mála vlaků do Prahy. Představa, že strávíme mnoho hodin v kuřáckém kupé nebyla sice příjemná, ale naštěstí se brzy ukázalo, že přítomní nejsou kuřáci, nýbrž okolnostmi zahnaní stejně jako my. Do Prahy jsme dorazili brzo ráno, nepříliš odpočinutí, ale živí a zdraví. Doufám, že někdy dorazíme i zbytek pohoří, který jsme tentokrát nestihli...a nebo půjdeme zase někam jinam.Nebylo to totiž vůbec špatné.
 
Autorova homepage nebo Cesty