Jak ten čas letí... připadá mi to jako týden, co jsem dopsal povídání o Skandinávii, a zatím již vytřásám ze zavazadel korsické brabence, ze svršků a spodků korsický písek a z vlasů jsem před chvílí konečně vypudil zbytky soli ze Středozemního moře. Ano, je to tak... další pochod je za námi a já se chystám o něm sepsat nějaké to povídání.

Jako byl loňský pochod ve znamení vody, letošní se linul spíše ve znamení ohně. Ne snad že bychom se navzájem upalovali, na Korsice je dokonce rozdělávání ohňů přísně zakázáno, ale pochody z převážné části evokovaly asociace na kvalitně rozjeté ohnivé peklo podle tradičních Dantovských představ. Zkrátka měli jsme teplíčko. V nížinách tak kolem +35, na hřebenech o něco méně, ale kdyby nefoukal vítr, skončíme nejspíš jako banda arašídů upražených ve vlastních opalovacích krémech. Na druhou stranu ovšem nebylo teplo pořád, ostatně majitelé méně kvalitních spacáků (ahoj Gábino) by mohli vyprávět. Prostě co příroda oproti loňsku ubrala na hmyzu, to nám letos přidala na drsném klimatu a náročném terénu. Byla to fuška, ale stálo to za to. To tedy rozhodně (Nepíšu tohle každý rok? Že píšu? Ono to tak ale pokaždé skutečně bylo...)

1. den - odjezd z Prahy v 10.00 h od stanice metra A Dejvická, před hotelem Diplomat, přejezd do Rakouska na hraničním přechodu Dolní Dvořiště, dále směr Linec, Salzburg, dle počasí podvečerní zastávka s odpočinkem či vycházkou v alpské přírodě. V noci příjezd na italskou hranici v Tarvisu.

1. den

Je neděle ráno. Jsem nervózní a psychicky vyčerpaný. Mám za sebou balicí orgie, tentokrát ještě zintenzívněné novinkou - jídlo si bere každý sám! Návštěva potravinového hypermarketu mě sice vybavila více než dostatečně (alespoň na pohled), ovšem zabalit to tak, abych se k nějakým těm potravinám ještě někdy dostal a vzniklý objekt dopravit k autobusu - toť problém. Naštěstí se otec nechal ukecat a naše rodinné přibližovadlo ani my pod tou tíhou nepadly. Alespoň vím, jak vypadá správné nakupovací šílenství.
Jsem tedy vyklopen na určeném místě a zanechán neradostnému osudu. Hledám známé tváře, při troše snahy dokonce i nějaké nalézám, ale je brzy, brzičko, ostatní se určitě teprve batolí někde v reji velkoměsta. Napětí a teplota stoupá. Objevují se další a další povědomé tváře, bouřlivě se vítají a houfují se do skupin. Vše sleduji ze stínu, do kterého jsem se mezitím uchýlil, neboť teplota mezitím přesáhla limit pro rozumnou existenci humanoidní bytosti na asfaltu. A ano, ANO, už se to objevuje, už se to blíží - hlavní aktéři celé výpravy. Marcel se svoji suitou a tradiční nafialovělá Karosa s majestátnou postavou svého kapitána, dobře známého z minulých let. Mezi usilovným cpaním zavazadel do vnitřností dálniční galéry registruji několik zcela nepovědomých tváří, které s námi zřejmě pocestují. V duchu je lituji a zároveň se snažím vybrat si strategicky výhodnou pozici uvnitř. Nakonec usedám na místě, které snad není úplně pitomé, vedle mě je posazena jedna z nových tváří, ukončete výstup a nástup, dveře se zavřely a my vyrážíme.
Tradiční uvítací hovor by mě měl podle zaběhnutých pravidel uspat, leč kupodivu se tak neděje. Naopak zůstávám nechutně čilý, obhlížím krajinu, která v rychlém tempu ubíhá za okny. Nic zvláštního se neděje, stavíme pouze jednou kdesi nedaleko hranic, bleskové odbavení, jakési neodbytné individuum se dožaduje razítka do svého nového pasu a je za tím účelem málem vyvedeno, posléze je na německé straně několik razítek skutečně rozdáno (já se tvářím nevlídně, takže dostanu houby) a už to sviští dál ve směru jihozápadním.
Jedeme a jedeme, mě již konečně začíná pohlcovat cestovní apatie, když tu náhle změna - něco se děje. Řidič zastavuje, obhlíží zadní kolo... válečná porada... a výsledek je následující: na nějakém hezkém místě bude třeba zastavit a počkat na dodávku jakési součástky, tj. asi tak tři hodinky si tam pobudeme. Konečně, proč ne. Vybrané místo je skutečně sympatické, u jezera, na druhé straně se ve výšce klubou skály, počasí je také vlídné. Vyrážíme tedy všemi směry, většinou kolem  jezera, případně k blízké vesnici. Já jdu kousek zpět, chci jezero obejít, ovšem po několika desítkách metrů narážím na ceduli, ze které po značném úsilí pochopím, že je třeba zakoupit jakési lístky či co. Tak to tedy ne. Syčáci nenažraný, s váma mám tak chuť se dohadovat. Půjdu jinam. Pokračuji dál podél silnice, jezero nechávám po pravé ruce, prohlížím si skály, registruji odbočky na jakousi "horskou cestu" doleva, až nakonec dorážím k soutěsce, kterou jsme přijeli. Dál už se mi nechce. Zkusím tedy tu jejich "horskou cestu" - odbočuji doleva, šplhám do stráně, panejo, docela to stoupá, cesta pomalu mizí, ale ještě ne docela. Najednou překvapení - cesta je přerušena něčím, co vypadá jako opravdu ošklivě vymleté koryto potoka, zřejmě po hutném přívalu. Vše v prudkém svahu, na druhém břehu vidím, že tam cesta pokračuje, ovšem vyžaduje to, abych do koryta slezl, prošel jakousi vyschlou tůní na okraji něčeho, co za onoho přívalu zřejmě byl dost slušný vodopád, a na druhé straně se opět vydrápal nahoru. Jdu na to. Na dně si všímám silně pomačkaných vraků aut (jak se sem tohle dostalo teda vážně nechápu, a hned ve dvojím provedení...).
Lehce zmaten pokračuji dál. Mezitím se ovšem drobet kazí počasí. Začíná pršet, nejdříve mírně, potom víc, a vtom vidím nad cestou malou jeskyňku, akorát tak pro jednoho sedícího člověka. Uvědomuji si, že jsem si chtěl vyzkoušet "meditaci elementu země", kterážto je do takového prostředí přímo zasazena. Super. V jeskyňce trávím asi hodinku, ani ne tak proto, že bych se do meditací ponořil, jako spíš z důvodu opravdu nehezkého počasí venku a akutního nedostatku inspirace pro další pochod. Když se konečně rozhoupu k odchodu, ukáže se potřeba náležitého plánování, i když v poněkud okultním provedení. Říkám si: "Vstanu přesně ve 45." Ve 40 maličko zaváhám, ale potom se rozhodnu plán dodržet. O cca 20 sekund později zírám na kámen, který přiletěl odkudsi shora a dopadl někam do míst, kde bych se patrně právě nacházel, kdybych odešel předčasně. Opravdu zvláštní.
Zbytek cesty k autobusu proběhl bez problémů. Jenom jsem se drobet zašklebil v okamžiku, kdy jsem zjistil, že ona "horská cesta" vede podél silnice, asi tak 10 metrů nad autobusem. Ten už je připraven a dychtiv spořádat další porci kilometrů. Štosujeme se tedy dovnitř, kde to teď vypadá drobet jako v sušárně (málokdo měl takové štěstí jako já a většina lidí zmokla vcelku vydatně) a startujeme. Italská hranice - tam někde za ní je náš cíl! Je to daleko, takže jedeme přes noc. Všichni usilovně hledají vhodné pozice na nocování, Gábina dokonce uléhá na podlahu (jev běžný při cestách zpátečních, ale už teď...?) Všichni (snad) kromě řidiče postupně upadají do spánku. Krajina za okny se halí do tmy. Dobrou noc.

2. den - přes Itálii ve směru Verona, Modena, v ranních hodinách přejezd přes Apeniny (průsmyk Abetone, 1338 m, zastávka); dolů do Pisy (podíváme se na šikmou věž) a pak už do přístavu v Livornu; odpoledne trajekt na Korsiku; přistání v Bastii, uvítání na Korsice; v podvečer přejezd cca 80 km horskou krajinou do Haut Asco (1422 m) v horském údolí pod nejvyššími horami Korsiky, nocleh

2. den

Autobus uhání nocí temnou podél skal i jinudy, všichni se usilovně snaží spát. Kudy vlastně jedeme nikdo z běžného osazenstva neví a ani ho to nezajímá. Pomalu začíná svítat, aktivita však zůstává nadále téměř nulová. To se ovšem rychle změní. Autobus náhle zastavuje v jakémsi horském středisku a vůdce vydává povel: všechno ven, řidiči se chtějí vyspat! Uh. Potácíme se tedy ven, lehce pošlapaná Gábina se noří z hlubin, někteří se venku rovnou skládají se spacáky na jakési pódium, patrně připravené na nějaké představení a pokračují v odpočinku, jiní se snaží probrat k životu a obhlížejí okolí. Nevypadá to špatně. Jsme v severní Itálii, v průsmyku Abetone, kolem nás je několik hezkých kopců s ošklivými sjezdovkami a vleky (v zimě asi fajn, ale teď nic moc). Zkusmo si vybírám jeden z nich a vyrážím na něj. Pochopitelně tou nejhorší cestou.
Nejdřív trochu slezu po silnici, potom nastavím azimut a nořím se do lesů. Cesty se různě objevují a mizí, chvíli se sápu korytem potoka, potom se zase prodírám vegetací. Nakonec vylézám hodně vysoko na sjezdovku, pomalu se blížím k vrcholu, na něm registruji stanici vleku. Rozhledy jsou hezké, méně sympatický už je vítr, který se do mě nehezky zakusuje. Chci si ještě odskočit na jeden z blízkých kopců, ovšem zabraňuje mi v tom nečekaný pohled na několik lidiček z našeho zájezdu, kteří se vynořují po pohodlné cestě a míří na vrchol, na kterém se nalézám. Dělám chybu a čekám na ně. Potom už jsem však polapen Bárou a místo na vrchol se vracím v její a Petrově společnosti zpět, nikoliv však po oné pohodlné cestě, ale po sjezdovce. Kdo by se dobrovolně tak milé společnosti zříkal...
Sestup není bez zajímavosti. Bára názorně předvádí, že zdolávat sjezdovku není maličkost ani bez sněhu a bez lyží a několikrát se hroutí k zemi. S Petrem se dohaduje, k čemu že asi slouží ty kandelábry podél sjezdovky, rozbíhá se učená debata nad principem sněžných děl, přerušovaná jen jejím občasným uklouznutím. Se mnou se pro změnu baví o mém oblíbeném aikidu a málem si nechá zlomit ruku. Kromě toho nám pochod zpestří protijedoucí cosi, patrně kříženec skútru a malého traktoru, co se v pohodě šine nahoru, ač obsazeno několika horaly. Potom nás ještě mine magor na motorce a už se blíží konec. Vypadáváme na staveništi, skrz něj se probíjíme na silnici a po ní stoupáme k autobusu. Tam už jsou všichni vyspalí a připravení na další putování. Bohužel jsme se mezitím dostali do časového skluzu, takže Pisa se odkládá na neurčito. Na nás už čeká trajekt v Livornu.
Do Livorna přijíždíme brzo. Horko jak blázen, jediný stín skýtá budova terminálu, do které se téměř všichni uchylují. Přečkáváme zde čas do příjezdu trajektu, pročítáme letáky, obhlížíme ceny v krámech. Nakonec se loď přece jen objevuje. Naloďujeme se, postupně chaoticky prostupujeme všemi možnými zákoutími a na závěr se scházíme v horním salónku. Tady se kecá, občas se vyjde na palubu, odkud se vrací v profouknutém a prosoleném stavu, sledují se navigační obrazovky a vůbec se zabíjí čas. Naštěstí je náš trajekt opravdu rychlý a tak po cca dvou hodinách přirážíme k molu v Bastii. Korsika nás vítá.
Uvítání probíhá opravdu nečekaně. Dopravní zácpou. Tedy čekal jsem ledacos, ale tohle... Autobus se šine rozpálenou krajinou podél pobřeží, víc stojí než jede, my obhlížíme štíty hor, které se rýsují na obzoru. Zácpa postupně polevuje a my odbočujeme do vnitrozemí. Stavujeme se  ještě v jakési vesničce k zakoupení životně důležitých věcí (několik z nich je hned odzátkováno a putuje po autobusu až do naprostého vyčerpání obsahu - pochopitelně nikoliv osazenstva, to je zvyklé). Krajina se mění. Kolem nás se začínají zdvihat skalní stěny, pod námi se otevírají propasti. Stěny jsou čím dál tím strmější a vyšší, propasti hlubší. Začíná to vypadat vážně stylově. Po přejetí žaludek lechtajícího mostu zastavujeme u kempu, kde se dozvídáme, že výš to už nepůjde, pokud tedy chceme někde přespat. Skládáme tedy unavené tělesné schránky tady, rozbalujeme stany, přebalujeme batohy. Registrujeme také dva další autobusy, pochopitelně Karosy (přes tyhle mosty totiž přejedou jenom čeští magoři) s početnými skupinami krajanů. Zítra vyrážíme na první trek. Kolektivně se rozhodujeme, že původní plán (na Monte Cinto vylézt bez batohů, vrátit se a druhý den pokračovat vedlejší cestou) je blbost, protože se tím skoro nic neušetří na výšce, naopak se ztratí den. Marcel nás varuje, že po této modifikaci bude zítřek daleko nejtěžší z celého výletu. Bereme to na vědomí.
Vaříme, konzumujeme, myjeme se. To poslední je docela fuška, protože místní úsporné kohoutky (se kterými se budeme setkávat téměř výhradně i v budoucnosti) jsou sice velmi úsporné vzhledem k vodě, zato však naprosto debilní ve vztahu k uživateli. Kohoutkem se totiž netočí, nýbrž je nutno jej zarazit a doufat, že chvíli zaražený (a tudíž otevřený) vydrží. Většinou tomu tak není. Na výběr je voda studená a hodně studená, vybere si každý. Záchody jsou vodní. Nikoliv splachovací - po spláchnutí se totiž voda (a případně i další elementy) rozlijí po podlaze. Páchne to vydatně a ne každý to snese. Při použití se v tom brodíte, naštěstí hladina ještě nesahá tak moc vysoko. Zlatá Ukrajina a její kadibudky. I po tomto zážitku však nakonec všichni usínají.

3. - 6. den - výstup na nejvyšší horu Korsiky Monte Cinto (2706 m), bez batohů, náročný skalní terén; návrat na základnu; další dny přechod na chaty Tighjiettu a Ciottulu di i Mori - vysokohorským skalním terénem; bez batohů náročný výstup na Matterhorn Korsiky horu Paglia Orba (2525 m); pak poblíž vodopádů Radule na sedlo Vergio (1477 m), zde čeká zásobovací autobus

3. den

Pročpak nám asi Marcel strká pořád na začátek nejvyšší hory pohoří, případně rovnou celé země... žeby rozcvička? Těžko říct, každopádně tohle byla tedy rozcvička skutečně vydatná. Naštěstí jsme vyrazili dost brzo a výstup se odehrával na severozápadní straně masívu, takže jsme byli vlastně půl dne ve stínu. Věrný autobus s námi vysupěl k Haut Asco, do výšky téměř 1500 metrů, takže nám už zbývalo na vrchol jen směšných 1200 metrů. Pohoda, to nás přece nerozhází, ani když máme na zádech vybavení na tři dny (podle rozhodnutí z předchozího dne).
Plni sil a elánu vyrážíme z prašného parkoviště vzhůru. Cesta je značena červenobílými fleky (prý hlavní turistická trasa GR 20, táhnoucí se přes celou Korsiku), vede údolím, mezi podivně vyhlížejícími stromy (něco jako borovice, ale velmi mohutné, zvláštně zkroucené a částečně uschlé). Pomalu stoupáme, lesní cestička pomalu přechází v kličkování mezi balvany, jde se po suti, podél potoka. Ten po přibližně kilometru přecházíme a zjišťujeme, že začíná jít do tuhého. Cesta vede po skále, místy je nutno šplhat, značky se občas ztrácejí. Pot se leje, ještě že jsme ve stínu, to by bylo vážně nechutné. A cesta pořád stoupá a stoupá. Nakonec se přece jen trochu umoudří a přechází v travers, jdeme po úzké stezce vysoko ve svahu. Konečně máme čas a chuť se také trochu rozhlédnout kolem sebe. Jo, super... skály jsou rozeklané, ježí se všude kolem a lezou až někam do nebe.
Pořád ale alespoň trochu stoupáme, až nakonec přicházíme na menší, rovnou plošinku, ze které zrovna odchází jiná parta. Ale co to, oni jdou nějak divně...značka míří rovně a oni si to šinou někam doleva, pročpak to? Posilňuji se na myšlenkový výkon sušenkou a usuzuji, že jdou asi jinam. Nějak se mi nechce sedat, nechávám ostatní odpočívat a sám pokračuji do svahu. Teď už se nejde po skále, teď totiž přišla na řadu suť, ovšem sklon zůstává i nadále úctyhodný. Postup se tím stává snad ještě náročnějším. Stoupám ovšem rychle, přece jen moje botky patří mezi ty lepší a když se člověk nedrží úzkostlivě cesty (což ani dost dobře nejde, protože tady vlastně ani jedna cesta není a ani ta značená se nedá vypozorovat), ještě se nějaký ten stoupací koridor najde. Po několika stovkách metrů registruji vlevo hezké jezírko a hluboko pod sebou piknik. Ostatní zřejmě čekají na vůdce, který jde jako poslední. Fajn, aspoň mi nikdo nebude šlapat na paty a já si užiju horského klidu.
Výstup zůstává stále náročný, ale zajímavý. Chvíli se jde rovnou do svahu, chvíli se obchází skalní stěna, chvíli se jde po skále, potom zase sutí... a najednou, zcela nečekaně, stojím na hřebeni. Jsem dokonale zmaten. Netuším vůbec, kde se vlastně nacházím; mapu nemám a to, co jsem si zapamatoval, mi nějak nesedí. Dobrá, zkusím tedy popojít kousek po hřebeni a najít nějaké hezké místo, tam si sednu a počkám na někoho informovanějšího. Mezitím se kochám rozhledy na všechny možné strany. Dočkám se asi tak za třičtvrtě hodinky a je mi bez obalu sděleno, že ten kopeček, pod kterým stojím, je hlavní vrchol. Huh... tak to jsem teda vážně nečekal. Ale kopeček teda nic moc... no co, nechám tu batoh, vylezu si nahoru a podívám se, jak to tam vypadá. Překonám tedy menší sedlo, na kopeček vylezu a spadne mi brada. Přede mnou se objevuje na první pohled nechutný špičák, vystupující z rozeklaného hřebenu ještě nejméně o sto metrů. Ejhle, tak tohle asi nebude vrchol, ten bude asi tamhle. Pročpak ale ukazatel ukazuje někam jinam? To bude nějaký nesmysl, jdu po hřebeni, přece se tady nebudu trapně plácat. Chyba. Za chvíli sedím v jakémsi komíně a zachmuřeně se dívám pod sebe, do slušně hluboké díry. Přede mnou je asi tak dvoumetrová mezera a na druhé straně vcelku rovná plocha. Skočit, nebo se vrátit? Nechce se mi ani do jednoho. Nakonec se proklínám a odrážím. Vyšlo to, letecký den se odkládá, já poslušně sestupuji na regulérní cestu a pokračuji k vrcholu. Značení tady není, jenom mužíci a to ještě dosti sporadicky se vyskytující. Cestu se mi tak povede ještě několikrát ztratit, šplháním na skalách se pěkně unavit a na slunci drobet přehřát. Nakonec ale přece jenom docházím tam, odkud to výš už prostě nejde. Je tu parta Čechů, se kterou jsme se viděli včera v kempu, ale už jsou na odchodu. Vrchol je dobit a já také. Asi tak na čtvrt hodinky se kácím do stínu, přitom pozoruji krkavce, jak už se těší na chutné sousto. Měří si mě značně pohrdavě... nojo, to se to někomu pohybuje, když má křídla a nemusí nosit batoh.
Krkavci jsou nakonec zklamáni, neboť se mi podaří moji tělesnou schránku jakž-takž zkonsolidovat a pustit se na zpáteční cestu. Dole pod vrcholem potkávám nejprve jednu část naší výpravy, potom nějaké ty dvojice či trojice a najednou narážím na Gábinu, jak dusá směrem vzhůru s plnou zátěží. Tak to mě tedy opravdu překvapuje, protože všichni si pochopitelně batohy odložili ještě před prvním vrcholkem - žeby trénovala na Himaláje? Nikoliv, pouze na chvíli sešla z cesty, čímž se jí podařilo ostatní minout. Zdá se, že ji toto zjištění neuvádí v nadšení. Nějak se tomu ani nedivím. Nakonec ji však direktivně odesílám na vrchol a zabavuji batoh. Když už je tady, tak se nebude vracet, to přece nejde.
Jsem zpátky v sedle. Čekáme, až se vrátí skupina z vrcholu a až dorazí vůdce spolu s pomalejšími vehikly. Vrcholová skupina doráží dřív. Dozvídám se od ní velmi zajímavé věci, které mi opravdu zvedají náladu. Prý se jim také ten ukazatel nezdál a zkusili jít přímo. Hádejte, kde asi tak mohli skončit. Pokud tipujete můj oblíbený komín, získáváte 150 bodů a postupujete do dalšího kola. Tak to mi opravdu náladu vylepšuje. Další nešťastník (Honza), který doráží zespoda, zase tvrdí, že chtěli jít vlastně tou druhou cestou, ale že to asi nějak špatně odhadli a když je potkal Marcel, který je na to upozornil, tak už bylo pozdě se vracet. Kupodivu vypadají on i jeho dívka dost v pohodě. Proč se podceňovat a vytyčovat si nízké cíle? Jen vzhůru, k vrcholům nejvyšším! No, myslím že nakonec toho měli taky tak akorát.
Lidé začínají být postupně netrpěliví, už by rádi pokračovali. Naštěstí konečně doráží vůdce, takže po krátké konzultaci můžeme pokračovat. Já si tentokrát počkám na druhou skupinu; nějak najednou nemám chuť spěchat, jsem v příjemné společnosti, povídáme si, večer je daleko... tak co. Nakonec se ale také zvedáme a já se ujímám výběru cesty. Ta teď není značená - jdeme po hřebeni směrem od vrcholu, trochu se spouštíme a poté šplháme do sedla. Přes něj se lehce přehoupneme a otevírá se nám pohled do další doliny, na jejímž dně rozeznáváme chatu - náš dnešní cíl. Dělí nás od ní ovšem ještě dlouhý sestup - nejprve prudkým, sypacím svahem, potom cestičkou po suti a nakonec po balvanech, podél potoka. Počáteční odhad (che, za půl hodinky jsme tam!) se ukazuje být brutálně mylným. Asi nějaký optický klam... chata je ve skutečnosti děsivě daleko, sestup je opravdu náročný a ke konci už skutečně úmorný. Když se na místo připotácíme, máme toho všichni opravdu dost.
Vaříme, stavíme stany, některé podivné existence se dokonce myjí. Místo je to fajn, akorát místní pichlavá vegetace je drobet nepříjemná a půda silně kamenitá. Na zapíchnutí kolíku bych asi potřeboval vrtačku s diamantovým hrotem. Stan nakonec stojí, je sice drobet větrací, ale snad to vydržím. A vida, vizuálně to asi nebude zas tak tragické - budu mít dokonce na noc hosta. Dáša usoudila, že širák nebude protentokrát to pravé, takže budu muset svoji hromadu věcí trochu zamést, aby se sem vešla. Po zalehnutí se ukazuje, že jak je přes den nemluvná, tak za vhodných okolností je k nezastavení. Je to fajn, ale já toho mám pro tento den vážně plný brejle, takže ač nerad nakonec musím proud její výmluvnosti utnout. Doufám, že nás čeká klidná noc.

4. den

Přání nebylo vyslyšeno. V noci přišla děsná bouřka a ačkoliv zuřila kdesi za obzorem, patrně nad mořem, větrné poryvy jí vyvolané bohatě stačily k tomu, aby se náš stan stal velmi neútulným. Dáša to řešila poněkud brutálně - prostě na něj naházela kamení (chudák, úplně ve zdraví to nepřežil...), já se to snažil nějak upevňovat a natahovat a zatěžovat... no, nakonec se v tom spát dalo, ale na klidný spánek to tedy zrovna nebylo.
Ráno jsme se nicméně probudili všichni a plni nových sil vyrazili směrem k hoře s exotickým názvem Paglia Orba. Cesta nejprve klesala podél potoka, prošla kolem salaše a začala mírně stoupat do svahu, mezi jehličnatým porostem. Nadále však sledovala původní dolinu. Posléze už ji to přestalo bavit a odbočila do doliny vedlejší, kde nabrala větší spád. Slunce začínalo pálit, stromy pomalu řídly, až nakonec přede mnou byla otevřená, prudce stoupající stráň s posledními dvěma nebo třemi mohutnými stromy. Pod jedním z nich jsem si krátce odpočinul a nabral sil, pořádně se nadechl a vyrazil.
Stoupání to bylo opravdu náročné. Přibližně stejně obtížné jako den předtím v nižších partiích Monte Cinta, tentokrát však za plné sluneční expozice. Opět to byla cesta sutí, potom šplhání po skále, klikatá a příkrá cestička mezi skalními stěnami... a najednou tu bylo sedlo, kde poutníka vítala vkusně naaranžovaná vybělená lebka. Stezka však tentokrát nepokračovala dolů, nýbrž doprava, po svahu hory. Terén: rozpálená, naštěstí jen mírně stoupající holá planina. Stoupám tedy dále a už po pár metrech na mě čeká překvapení. Otevírá se přede mnou pohled do menšího údolí na svahu mohutné hory a v něm - chata. Safra... vždyť tady  už nic být nemělo, žeby to už byl náš dnešní cíl? A byl to on. Je ovšem sotva půl třetí, co budu dělat? Cvičně tedy dávám opět dohromady svůj nový vařič a vařím polívku, potom uďobávám ze zásob a ostatní pořád nikde. Scenérie je tu ovšem sympatická - nad chatou se tyčí dva vrcholy, oba strmé a impozantní. Kolem se to hemží českými turisty, nemám tušení, jestli jsou to staří známí z Asca nebo nějaká úplně jiná banda. Z jejich řeči však zaslechnu zajímavý detail - v jedné z hor je okno o velmi slušných rozměrech cca 10 krát 30 metrů. Dívám se pozorněji a skutečně - ze středu jedné skalní stěny vychází kouř jak z komína. Není to ovšem kouř, ale mraky z druhé strany. Bohužel, jak jsem se dozvěděl posléze, mraky se začínají stahovat někdy kolem jedné a potom už pravidelně není vidět z vrcholu vůbec nic.
Už se začínám opravdu nudit a tak uvažuji, co budu dnes dělat. Výstup na Paglia Orbu se zdá být velmi atraktivní, takže se rozhoduji, že se půjdu alespoň kousek na tu cestu podívat. Po krátkém pohovoru s průvodkyní druhé skupiny ("posledně jsem to zvládla nahoru za hodinku a dolů taky, a jestli budete mít čas, zaskočte si i k tomu oknu") si pomyslím něco o šílencích a vyrazím. I když mezitím dorazili již téměř všichni, nikdo se ke mě nepřidává (ani se jim nedivím - až nahoru se stejně nechytám, zítra tam půjdeme tak nebo tak... je to skutečně jenom zabití času). Navíc se dozvídám, že jejich zpoždění bylo způsobeno kolektivní návštěvou salaše spojenou s konzumací místního vínka. To vysvětluje ledacos.
Rychle stoupám do sedla mezi oběma horami. Odsud na druhou stranu je to pohled hrozivý - je vidět jenom pár metrů, ošklivě to tam padá, potom jsou vidět obrysy sněhového pole a pak už jen bílá tma. Chvíli hledám cestu na Paglia Orbu, vidím však jen skalní stěny. Nacházím však náznak cesty směrem ke skalnímu oknu na druhé straně. Hmm, ale to by taky nemuselo být špatné... jde se na to!
Tohle ale opravdu není chůze, to je už čisté šplhání. Začátek cesty vede po skále, je nutno oblézt několik skalních bloků, potom se dostávám na malé suťové pole. Mužíci naznačují pokračování vzhůru. Dívám se kupředu, odhaduji, kudy by tak ta cesta mohla vést a jímají mě smíšené pocity. Raději tedy pokračuji. Neblahé pocity měly své opodstatnění. Na řadu přichází přechod opravdu úzké a opravdu vysoko posazené terasy. Dolů opravdu není radno se dívat. Potom chvilka šplhání a další terasa, vedoucí o něco výše nad tou první. Tato ovšem v polovině na chvíli rezignuje na existenci. Tady by opravdu nebylo chytré pokoušet se to nějak přelézt, takže následuji ošoupané plochy na skále a exponované místo oblézám vrchem. Jsem opět na terase a zdá se, že se blížím k cíli. Jo, to je ono... žjova! Tak okno je tedy skutečně parádní. Díra skrz skálu, že by jí projely tři autobusy najednou, vede šikmo dolů na druhou stranu, kamsi do jiného údolí. Bohužel není vidět vůbec nic, jen vítr mi žene mraky do tváře. Tak sem musím dostat zítra někoho s foťákem, to rozhodně stojí za dokumentaci!
Chvíli odpočívám a potom se vracím zpět. Sestup už je snazší, vím kudy cesta vede a jsem rozhodnut, že pro dnešek to tak akorát stačí. Jenom mi trochu vrtá v hlavě to "jestli budete mít čas, tak si odskočte k oknu" - no jestli tohle říká o tomhle, jak asi bude vypadat výstup až nahoru? Dolu dorážím zanedlouho a hned začínám lákat. Nějak se ale nikdo nehlásí. Snad se to do rána zlepší... doufejme. Vařím si ještě jakousi podivnou hmotu z pytlíku a jdu brzo spát. Zítra to bude asi náročné, tak ať na to mám.

5. den

Je tu další ráno. Vstáváme brzy, abychom se stihli dostat na vrchol, než ho zahalí mraky. Já se snažím zlákat nějaké sebevrahy, aby se mnou vyrazili opět k oknu. K mému značnému překvapení jsem úspěšný - daří se mi nalákat asi deset lidí, včetně takových, do kterých bych to nikdy neřekl. Tím lépe. Hlavní postavou ve skupině je ovšem evidentně Bára, která se zřejmě dobře vyspala a nyní srší energií. Již známou cestou vyrážíme do sedla. Zde očekávám, že již začátek cesty někoho odradí. Opět jsem (příjemně) překvapen. Lidičkové sice různě úpí a kvílí, ale všichni naprosto suverénně pokračují. Ani první terasa nikoho neodradí, ani druhá... Po cestě se předháníme s párem zřejmě Francouzů. Na exponovaném místě muž mizí kdesi nahoře, zatímco já se snažím (anglicky) přesvědčit ženu, že tou cestou, kterou jdu já, to půjde opravdu lépe. Asi jsme si neporozuměli. Nevadí, nakonec k oknu dorážíme všichni. Lidičkové pro změnu vyrážejí výkřiky nadšení, zuřivě fotografují, Bára šplhá kamsi, kde téměř dostávám závrať i já. Dnes je totiž vidět i na druhou stranu. Je to trochu jako pohled z letadla. Naštěstí je plocha, na které se nacházíme, opravdu široká a nakloněná zpočátku jen mírně, takže na druhou stranu se snad ani spadnout nedá. Na tu naši je to ovšem jiné, ale tam nás to netrápí. Když už tam někdo spadne, tak ho přece najdeme na zpáteční cestě. Ve stěně naproti vidíme několik postaviček a nějak se zdráháme uvěřit tomu, co se nám jeví, že dělají. Vypadá to, jako by lezli jakýmsi kolmým komínem někam nahoru, do strašidelných výšek.
Přišel čas na dobytí Paglia Orby. Moje skupina je však již nasycena, takže se ke mě připojuje pouze stále energií sršící Bára. Skoro z ní dostávám strach, přemírou energie jí totiž začíná praskat kůže na stehnech (nebo to snad byla odřenina od skály? Kdo ví... já se jí raději neptal). V sedle potkáváme Gábinu a Martinu, tváří se divně a mluví trochu z cesty, něco o nějaké homoli, která se musí oblézt a nedá se oblézt či co. Nahoru nelezou. K oknu se jim z neznámých důvodů také nějak nechce. Necháváme je tedy jejich osudu a vyrážíme vzhůru.
Začíná mi být jasné, proč jsem včera žádnou cestu na tuhle stranu neregistroval. Zpočátku totiž prakticky neexistuje. Je nutno šplhat, oblézat, přelézat, podlézat... prostě jak se dá. A dá se, sice je to namáhavé, ale žádná opravdová příšernost se zatím nedostavuje. Stoupáme stále výš, na druhé straně se objevuje hezký pohled na okno i do dálek, na další a další hory. Teď budeme zase chvilku šplhat, abychom oblezli partu turistů, kterým to dolů nějak neleze. Jde to pořád dobře, vypadá to, že pohled z druhé strany opravdu klamal. Chvíli si povídáme s klukem, který jde seshora. Říká, že vrcholy jsou vlastně dva, že teď se musí vylézt na první, potom se trochu klesne a jde se na druhý, na tom on však nebyl. OK, podíváme se na to. Malá teráska - che, podle průvodce exponované místo, ale proti těm naproti je to legrace. Lezeme a lezeme, teda jestli tohle ta holka zvládla za hodinu, tak má zřejmě místo žaludku jaderný reaktor a místo plic turbodmychadla, a vida, tak se na to asi nepodíváme. Vypadá to, že mraky si dneska daly spicha o pár hodin dřív a již první vrcholek se halí do mlhy. Skutečně se z něj musí ještě kousek sešplhat, potom zase kousek nahoru a proti nám duše zbytek výpravy, který šel rovnou na vrchol. Oni prý ho stihli ještě místy bez mraků, tak uvidíme, třeba se to aspoň na chvíli roztrhne. Tak ještě těch pár kroků a vrchol je náš. Jedno mlžné foto samospouští (chudák Bára, až uvidí, koho si to pozvala na vrcholovou fotku, tak zapláče), trochu jídla a pití a už se zase sbíráme. Počasí je z hlediska viditelnosti dost beznadějné, navíc je tu docela zima a větrno. Sestup už je v pohodě, jenom závěr je trochu komplikován tím, že sestupujeme drobet jinou cestou a končíme o dost níže pod sedlem. Nevadí, dolů to jde taky a možná ještě lépe.
Přicházíme jako téměř poslední. Flákači, k oknu už nikdo nešel a od okna nahoru taky ne. Zato však někteří již vyrazili na další etapu přechodu, směrem do sedla Vergio. Tedy přesněji řečeno pod sedlo, k hotelu - tam na nás má totiž čekat autobus. Balím tedy stan a ostatní propriety a startuji za ostatními. Na místo vedou dvě cesty - jedna údolím a druhá po hřebeni. Pochopitelně se všichni vydáváme tou druhou. Na prvním vrcholku potkávám Marcela, svádějícího urputný boj se svým mobilem a obklopeného hloučkem povzbuzujících diváků. Věnuji však spíše pozornost okolní krajině a hlavně cestě, která z hřebene začíná sestupovat do údolí, a to poměrně nepříjemným klesáním. Zde se připojuje k druhé značce a dále pokračují podél potoka, velmi atraktivní krajinou. Zpěněné kaskády a hluboké tůně plné průzračné vody lákají ke koupeli a jen málokdo odolává. Já nějak na koupání nemám náladu, pokračuji pořád dál a dál. Trochu se nám kazí počasí, začíná pohřmívat, tu a tam spadne nějaká kapka, ale zatím nic vážného. Cesta se u salaše větví, já vybírám cestu dolů. Tady to zřejmě ještě byla správná volba, na další křižovatce už to ovšem v pořádku nebylo.
Chvíli jdu jen odhadem. Daleko před sebou (a pod sebou) registruji jakousi budovu s červenou střechou, snažím se proto dostat k ní. Když se mi to podaří, zjišťuji, že se nejedná o hotel, nýbrž o jakousi skautskou základnu. Kousek od ní potkávám něco, co na první pohled připomíná vojenský transport. Porostem se prodírá řada neforemných těles, zakrytých hnědozelenou látkou, co to může být... a oni to skauti. Zahalení do pláštěnek tak, že vypadají opravdu spíše jako vozidla než jako lidé s obrovskými batohy na zádech.
Nakonec vycházím z porostu kdesi nahoře. Bleskovým průzkumem okolí zjišťuji, že se nacházím na sedle a k hotelu je to asi kilometr. Pohoda. Na chvíli si odpočinu a obhlížím jediné věci, které se v sedle nacházejí - jakousi bledou sochu a bufet. Kromě nich, několika aut a mé maličkosti se zde nachází též dvojice těžce oprsklých prasat, která se evidentně zajímají o můj odložený batoh. Obzvlášť přídavné kapsy se jim zalíbily a musím jim je téměř rvát z rypáků. Raději se opět balím a odcházím k hotelu, kde ostatní mezitím udatně plení zásoby plechovkového piva. Krátce po mě přichází nezvaný host - dešťový příval. Je to skoro jako ve Skandinávii po Balvatnetu, jenomže tenhle nějak nechce přestat. Navíc se ochlazuje a aby nebylo špatných zpráv dost, tak se vrátil správce místního kempu a zavřel nám sprchy, do kterých jsme se postupně chodili polidštit. Čekáme na vůdce a spřádáme plány na zbytek dne. Na tomhle místě se nám moc spát nechce, ale kde jinde složit hlavu?
Konečně dorážejí i poslední. Následuje zuřivá debata, jejímž výsledkem je rozhodnutí: jedeme k vesnici Evisa, zkusíme projít k začátku soutěsky Spelunca, kam půjdeme zítra, a pokusíme se na noc rozptýlit někde do okolí. Autobusem přejíždíme sedlo, ze kterého jsem před nedávnem přišel, a na druhé straně mohutně klesáme. Díváme se z okna a naše nálada klesá také. Déšť totiž nepřestává, naopak houstne. Dělá se opravdu nechutně a obecný názor na zbytek denního programu se radikálně mění. Když i Marcel uznává, že v tomhle se mu do Speluncy nějak nechce, je všechno jasné. Tímto vypouštíme podle programu den šestý, rušíme část dne sedmého a přesouváme se až na pobřeží k městečku Porto, kde se budeme koupat, slunit a vůbec si lebedit. Mimo jiné tam také nakoupíme a přespíme. Ještě se stavujeme v jakési vesničce po cestě, nakupujeme pár drobností (kanystry s vínem, hromady baget, sýrů atd.) a odjíždíme až k pobřeží. Nutno říci, že podle toho, co je vidět z oken autobusu, jsme možná přišli o zajímavý zážitek (Spelunca vypadá opravdu zajímavě, alespoň shora), ale momentálně to opravdu nikoho nemrzí. V Portu u pláže se všichni rozprchávají, hledají místa, kam se později uloží, koupou se, živí se, sluní se... prostě pohoda. Pláž je tu sice kamenitá, ale hezká, okolí také není špatné (na jedné straně vysoké útesy, na druhé stará strážní věž... a nový hotel).
Čas plyne, pomalu se stmívá a lidé se chystají ulehnout na předem vybraná místa. Ty, kteří si vybrali místa u letního kina, ovšem čeká nemilé překvapení. Dnes se hraje. Podle očitých svědků se jednalo o film, který si vystačil snad se čtyřmi záběry a nulovým dějem. Já s Jonášem (jedna z nových tváří) raději odcházím za potok, kde je klid, čisto a sucho. Před usnutím ještě nějaký čas probíráme teorii chození po horách, Jonáš vcelku úspěšně předstírá, že jej moje zkušenosti zajímají, a nakonec spokojeně usínáme.

7. den - průchod soutěskou Spelunca (bez batohů), městečko Porto u stejnojmenného zálivu, koupání, doplnění zásob; v podvečer skalní útesy Calanche (či lze zůstat v Porto) a návrat zpět busem do sedla Vergio

6. den

Drobet předbíháme původní plán a vyrážíme na Calanche. Cestou se ještě stavujeme v Portu a nakupujeme. Dále pokračujeme podél moře, ovšem o dost výš, než se nachází pobřeží. Brzo se dostáváme k útesům. Vypadá to skvěle a zároveň příšerně. Parádní jsou skalní útvary, kterými jsou útesy tvořeny. Divoce rozeklané, spadající do velkých hloubek, tvarované větrem do bizardních tvarů. Příšerná je silnice, která tímhle vším prochází. Aut jak na magistrále, všude davy turistů, k tomu ještě horko - fuj. Na nějakou dobu tady zastavujeme, já se jdu projít kus po silnici, vylezu si kousek na jeden útes, potom ještě za ostatními na vyhlídku nad mořem a mám toho tak akorát. Pryč odsud. Další atrakce nás čeká vzápětí. Po několika kilometrech jízdy po pobřeží zastavujeme u osamoceného bufetu. Před námi pomalu klesá k pobřeží cestička, aby se posléze stočila nahoru, na více jak 300 metrů vysoký útes nad mořem. Na vrcholu starý maják. Prý se to celé jmenuje Capu Rossu a je to místo s nejvyšším útesem na Korsice. Vypadá to opravdu zajímavě, jenom mě drobet trápí, že jednak nemám vodu, jednak cesta k pobřeží, mající asi tak 4 kilometry, vypadá nejen totálně vysušeně, ale ještě navíc rozpáleně doběla. Někteří jdou napřed, já zůstávám se skupinkou, která nejprve obědvá. Vyrážíme nakonec asi s půlhodinovým zpožděním.
Cesta nejen vypadá rozpáleně. Ona také rozpálená je. Kolem rostou nízké keříky, stínu se člověk skoro nedočká. Klesáme dlouho, až nakonec končíme u opuštěného domku. Tady moje skupinka padá do stínu a pokračovat odmítá. Vyžebrávám od Martiny alespoň láhev se zbytkem vody a sám se sunu k majáku. Slunce se mě asi snaží zarazit do skály. Stoupání se zdá mnohem delší než ve skutečnosti je, ale nakonec přece jen dospěji k vrcholu. Průvodce nelhal, místo je to moc hezké. Skalní stěna, padající kolmo dolů přes 300 metrů, až do vody. Skvělý rozhled. Zajímavá stavba, lze vylézt až na vrchol. Jenom mě těžce dráždí německá rodinka, která vybaluje několik lahví limonád, nějaký ten džusík a cpe se jako o závod. Přemáhám touhu srazit je z útesu a vydávám se na zpáteční cestu.
Dolů to jde snadno a rychle, ale ono táhlé přibližně čtyřkilometrové stoupání mi dává zabrat. Přestávám myslet na cokoliv, prostě jenom jdu a jdu. Vedro je ubíjející, voda již téměř došla a cesta je nekonečná. Přismahnuté keříky kolem cesty vydávají omamné vůně. Po dlouhém přemýšlení přicházím na to, že tu vůni znám. Takhle přesně voní svařené víno. Zajímavé. Nakonec ale přece jenom zdolávám i poslední metry k autobusu, okamžitě si kupuji pivo (limonády došly) a používám plechovku jako chladič. Kdybych se podíval do zrcadla, nejspíš uvidím páru stoupající z uší. Ohřáté pivo pak posílám někomu, kdo ho vypije (ještě stále jsem tomuto nápoji nepřišel na chuť). Autobus mezitím odrazil a míří kamsi dál, podél pobřeží. Nakonec opět zakotvuje na prašné cestě nedaleko písčité pláže. Jdeme se všichni vykoupat, v nedalekém kempu se potom osprchujeme a doplníme zásoby vody. Večer pak uléháme kde se dá. Někteří jdou do kempu, někteří uléhají u autobusu na cestu. Spánek nám znepříjemňují občasné nálety komárů a hlučné cikády, ale dá se to přežít.

8. - 11. den - po hlavní hřebenové magistrále jezero Nino, chata Manganu, jedinečné partie u jezera Capitellu; Punta a e Porte (2313 m), chata Piatra Piana; možnost výstupu na vrchol Monte Rotondo (2622 m), chata Onda (1427 m) a výstup na Monte d'Oro (2389 m), velmi pestrý reliéf, jezera, lesy i zasněžené vrcholky; průchod soutěskou s vodopády Cascade des Anglais; závěr u nádraží (910 m) či na průsmyku Vizzavona (1163 m) - zde čeká zásobovací autobus

7. den

Ráno kolem šesté hodiny zastavuje u autobusu jakési vozidlo. A sakra, policajti. To zas bude keců... ale co to, nějak se nic neděje, jenom je slyšet, jako by někdo něco nabíral lopatou. Zajímavé, žeby nám rovnou kopali hroby? Ale za chvíli zvuky ztichnou a nic se neděje. Až posléze zjišťuji, že se nejednalo o policii, nýbrž o cestáře, kteří přišli opravit díru v silnici.
Dnes vyrážíme na další trek. Za tím účelem se vracíme zpět k hotelu pod sedlem Vergio, kde se opět napojujeme na starou známou GR 20. Po cestě se ještě zastavujeme na doplnění zásob. Cesta tentokrát začíná pohodově, čehož využívám a odděluji se od ostatních. Jdu stále víceméně po rovině, po straně širokého zalesněného údolí. Stezka se jen lehce vlní, kilometry příjemně ubíhají. Tahle pohoda samozřejmě nemůže vydržet věčně. Značka náhle uhýbá a začíná stoupat. Nejdříve jen trochu, k jakési chatě, ale už brzy nabírá obrátky a je z toho již tradiční šplhání. Stoupám pomalu ale jistě a za svoji námahu jsem posléze odměněn skvělým pohledem na jezero Nino. Pod sedlem, na které jsem právě vystoupal, se rozkládá zelené údolí, v něm se prohání stádo koní kolem modrého jezera. Na břehu usedám s tím, že počkám na ostatní. Místo nich však přichází déšť.
Sedím pod igelitovou plachtou, vedle mě si hoví spacák, kolem dopadají kapky deště. Nad jezerem se prohánějí mraky, koně někam rozumně zalezli, začíná foukat vítr. Nálada nic moc. Naštěstí to netrvá zase tak moc dlouho (slabou půlhodinku) a déšť pomalu přestává, nicméně mraky se tu pořád honí. Už mě to nebaví. Vstávám a pronáším hlasitou kletbu, neboť za sebou, na druhém břehu jezera, až nyní registruji grupu pestrobarevných postaviček. Kdo to asi tak může být... Nemám chuť se tady zdržovat a už vůbec jezero ještě obcházet, chci vypadnout zpod mraků, takže pokračuji podél potoka, který z jezera vytéká. Cesta je tentokrát pro změnu pohodlná, mírně klesající, mraky nechávám brzy daleko za sebou a pohoda by byla dokonalá, nebýt menšího zažívacího problému, který mě nečekaně dostihuje. Nakonec je z toho rychlá akce, spojená s bojovou hrou "hledání ztraceného haj...totiž toaletního papíru v členitém terénu", v níž nakonec vítězím. Ani mi to příliš nekazí náladu, pokračuji dál, až najednou narážím na sympatické místo. U potoka, rovinka, jen mírně pohnojená kravami, místa dost... asi tady zůstaneme. Čas už je taky tak akorát, tak proč ne. Brzy potom přicházejí ostatní, všichni můj návrh schvalují a rozprchávají se po okolí. Nejprve mě trochu zamrzí, že všichni utekli přesně na opačnou stranu od místa, které jsem si vybral já, ale nakonec jsem rád. Dneska mám nějak náladu být i po zbytek dne sám.
Stavím stan, vařím, odbývám hygienu, různě přeskupuji věci ve stanu a nakonec spokojeně uléhám. Ještě nevím, že se k ránu poprvé na tomto výletě vzbudím zimou a budu si muset obléct dokonce tepláky, bundu a svetr (neověřené zdroje hlásily, že byly tři stupně pod nulou, podle mého spacáku by to odpovídalo). Nicméně nocleh to byl snad jeden z nejlepších, tedy alespoň pro mne; majitelé horších spacáků museli skřípět zuby (a nejen skřípět, řekl bych).

8. den

A je tu nové ráno a nový den, co nám asi přinese? Coby... jako obvykle. Drsné stoupání, potom chvíli nahoru, chvíli dolů, to několikrát zopakovat, a na závěr pro změnu drsný sestup. Asi tak by šel tenhle den popsat ve stručnosti, ale to by byla škoda. Během toho jsme totiž viděli spoustu krásných scenérií a užili si toho, čemu se říká vysokohorská turistika, opravdu se vším všudy a tu nejlepší sortu.
Nejprve tedy, zřejmě jako předkrm, mírné stoupání, potom dlooouhá rovina kolem jakési nevýznamné salaše, další mírné stoupání a nacházíme se u chaty Manganu, přímo pod stoupáním o něco vydatnějším. Zde chvíli odpočíváme a potom už se vrháme ze všech sil do zdolávání dalšího hřebene. Na některé účastníky má stoupání přímo blahodárný vliv, neboť po mrazivé noci se jim konečně rozbíhá krevní oběh (alespoň podle Gábiny, patrně majitelky nejhoršího spacáku... nebo snad nejslabší termoregulace? Kdo ví...) Brzo ale už funí všichni, stoupá se docela ostře, naštěstí převýšení není zdaleka tak velké jako ve dnech minulých. Brzy se už všichni kocháme rozhledem ze sedla. Hluboko pod námi jezera, všude kolem nás naježené skalní stěny, v ruce svačina - co víc si přát? Snad jedině ten vrtulník, který se v nepravidelných intervalech vynořuje odkudsi zezdola, udělá nepochopitelné kolečko a zase zmizí je tu trochu navíc. Jenom doufám, že to, co má vepředu je skutečně kamera a ne kulomet, protože tady by se asi utíkalo opravdu špatně.
Pochopitelně v sedle dlouho nevydržím a brzo pokračuji dál. Tentokrát se jde po hřebeni, chvilku se šlape po úzké stezičce, chvíli se šplhá, trochu nahoru, trochu dolů. Vypadá to, že celé údolí s jezery bude třeba obejít, částečně po svazích, částečně po hřebeni. Drobet se nám tu namnožili lidé, potkávám snad tři menší výpravy, pro změnu nikoliv české. A už tu máme další výstup do dalšího sedla (kolik jich asi ještě bude?), nahoře chvíli po rovině mezi skalami a... a vida, co to je, značka divně uhýbá a míří někam dolů, pryč z hřebene. A ona tam chata, dokonce ta, u které asi máme dneska nocovat. No fuj, není to příliš hezké. Chata se opravuje, kolem pobíhají desítky skautů a snaživě se pokoušejí předstírat užitečnou činnost, pochopitelně marně (kdo byl někdy na podobné brigádě, třeba s našimi ochránci přírody, a přitom není řemeslník nebo alespoň domácí kutil, má přibližnou představu). Kromě toho jsou tu davy turistů různých národností, pár dělníků, něco jako Horská služba... prostě lidí jak nas...eto, nelíbí se mi tu, nelíbí. Ale co se dá dělat, další chata je opravdu daleko a poslední lidé přijdou až k večeru, takže se snažím najít alespoň trochu slušné místo pro stan. Je to docela problém, už se tu všude válí člověků, až to hezké není, navíc tu mají vymezenou plochu pro vrtulník a na té by asi nebylo chytré nocovat. Nakonec jedno místo vybírám, stavím stan a čekám.
Lidé se postupně trousí, vypadá to, že na místo mají podobný názor jako já. Většina z nich se snaží nenápadně zmizet v porostu o pár metrů výš, ale proti agilním skautíkům nemají šanci. Jsou posléze vypuzeni a nahnáni na vyhrazené místo. Posléze vyrazí mezi nás maník v čepici a začne vybírat po dvaceti francích za nocleh. Vzhledem k tomu, že je tu opravdu hodně lidí, ne každému se chce platit, ne každý je schopen (případně ochoten) se domluvit a všichni dohromady ještě agilně zvyšují chaos tím, že se neustále pohybují, dostává maník pěkné kapky. Je ovšem vytrvalý, místy až do trapnosti (číhání u záchodu, vyhrožování policií, mnohonásobné kontroly, zuřivé obíhání celého prostoru a tak). Marcela to posléze přestává bavit a sehrává jednu ze svých proslavených scének, tentokrát na téma "ztracený lístek". Maníka to kupodivu neskolí, ačkoliv má evidentně namále. Situace i on se však postupně uklidňují, téměř všichni byli zkasírováni a tak se můžeme v klidu poradit o dalším programu. Na druhý den máme dvě možnosti - ráno nechat věci v kempu, vyrazit na Monte Rotondo (cca 3+2 hodiny), potom se vrátit a pokračovat v přechodu, nebo hned ráno jít i s věcmi a po cestě si odskočit na Monte d'Oro (cca 1 hodina). Můj návrh "to stihneme obojí, ne?" se kupodivu nesetkává s velkým ohlasem, naopak všichni podporují variantu téměř nejjednodušší (přechod a případně Monte d'Oro). OK, uvidíme, zkusím to tedy stihnout sám obojí. Půjčuji si průvodce, mapy a vůbec všechno možné a důkladně studuji. No nebude to žádná legrace. Navíc mám dneska ve stanu zase hosta, tentokrát pro změnu Gábina uvěřila tomu, že i když stan není kompletní, tak v něm vlastně skoro nefouká a je tam v podstatě teplo. Ona to vlastně i byla pravda, ale bohužel to tentokrát neplatí. Zrovna tady totiž fouká vítr nějak jinak než předtím, takže ve stanu je drobet větrno. To nám nicméně nebrání v tom, abychom si hezky nepopovídali. Konverzaci ukončí pozdě v noci až neznámý objekt, přiletěvší na nás od našich nedobrovolných sousedů. Oni snad chtějí spát nebo co... jsou nějaký divný. No tak dobře.

9. den

Je časné ráno a je třeba vyrazit, nebo dojdu až zítra, případně vůbec. Alespoň že v tomhle stavu nemusím balit. Stan nechávám stát, loučím se se svým milým hostem (prý "to nebylo zas tak špatný", hezká ukázka diplomatického jazyka) a vyrážím ve směru, ve kterém tuším vrchol Monte Rotonda. Brzo ovšem zjišťuji, že něco je jinak. Cestička, o které jsem předpokládal, že začne brzy stoupat, se k tomu nějak nemá, spíše naopak. Tak to tedy ne. Opouštím ji a vrhám se do porostu.
Je to drsné. Šplhám po skalách, přelézám balvany, sápu se sutí, prodírám vegetací. To poslední je asi nejméně příjemné; brzo totiž začíná být horko a kombinace zpoceného těla a divných rostlin je opravdu nehezká. Nevím, jestli jdu alespoň přibližně správně, zespodu totiž není nic vidět a mapu nemám. Stoupám takhle dlouho, snad hodinu a půl, snad dvě. Najednou narážím na něco, co vypadá jako cesta. Je to alespoň "značené" mužíky a to o něco víc, než v několika předchozích případech, kdy se najednou vyskytl mužík uprostřed pustiny a kolem jinak vůbec NIC (mužík nebo něco velmi podobného - pro neznalé, jako "mužík" se označuje hromádka kamení, navršená poblíž cesty a tím cestu značící). Dokonce po několika metrech potkávám jakési dvě osoby, mířící proti mě. To vypadá nadějně.
Pokračuji dál a krajina se opravdu podobá tomu, co jsem si přečetl v průvodci. Je tu něco jako bývalé jezero, voda tady vesele proudí, napravo je hřeben a přede mnou... přede mnou se vynořuje jeden super obrázek. Přesně takhle to vypadalo na mapě. Jezero, docela velké a hodně vysoko položené, kolem téměř kruhový val rozeklaných skal, asi tak o 200-300 metrů výš. Teď tu ale máme další problém, kde je vrchol? Jeden z těch štítů bude asi o něco vyšší, teď ale který? Zkouším jít po mužících, ty mě zavedou suťovým polem do sedla a tam mě nechají na holičkách. Jdu tedy odhadem, nějakou dobu lezu různými necestami, pořád před sebou vidím něco, co je o nějaký ten metr vyšší než to, na čem stojím, až najednou nad sebou registruji ve skále zapuštěnou desku. Lezu k ní. Najednou stojím a koukám, že výš už to prostě nejde. Všude kolem se to zase ježí skalami, dole se blýská jezero, na druhé straně další, rozhled je do všech stran a na úctyhodnou vzdálenost. Super, tak tohle stálo za to. A ještě jedna zajímavá věc. V zemi je tu velký plát vlnitého plechu a před ním díra, díky které jdou otevřít dveře do... no jak by se tomu dalo říkat, když je to jako zemljanka, ale ve skále, nebo přesněji v suti? Skaljanka? Každopádně to vypadá skvěle, je to vlastně přímo na vrcholu a vešlo by se sem přes 10 lidí pohodlně a mnohem víc nepohodlně. Jenom mám takový pocit, že kdyby někoho zastihla nepohoda jenom pár metrů odsud, tak se k tomuhle místu asi stejně nedostane.
Je čas se vrátit. Moc se mi nechce, je to tu vážně parádní, ale spát bych tu bez vybavení nechtěl a u chaty ani s tím vybavením. Navíc by mě opravdu zajímalo, kudy to vlastně ta cesta vedla. Marná snaha. Cestu ztrácím kousek potom, co jsem se na ni při cestě nahoru připojil. Tohle značení vážně za moc nestojí a bez mapy člověk moc šancí nemá. Sestupuji tedy podobným stylem jako při výstupu. Oblézám vodopád, prodírám se keři, klopýtám přes kameny, nakonec se napojuji na cestičku, po které jsem vyrážel ráno, a krátce po poledni přirážím ke svému stanu.
Je už zase horko jak v pekle, ale já mám hlad, takže vybaluji vařič a připravuji polévku. Je to fuška, ale daří se to, jsem dokonce schopen si potom i zabalit stan a ostatní věci a vyrazit po stopách ostatních se zanedbatelnou ztrátou slabých pěti hodin.
Teda kdo tuhle cestu vybral... hrůza. Pořád se šplhá nahoru a dolů, jde to opravdu BLBĚ, cesta je neschůdná a namáhavá. Je to vlastně něco jako včera, zase obcházím jedno údolí a na druhé straně lezu do sedla, tentokrát je ale terén o dost horší. Navíc to horko... Když už jsem konečně nahoře, zjišťuji ošklivou věc - budu muset zase dolů. A zase nahoru. A zase dolů. A tam někde je snad konečně můj dnešní cíl. No fuj.
Slunce pálí, já sestupuji do sedla pod chatou Onda. Původně jsem si tam někde chtěl doplnit zásoby vody, ale když vidím, že bych musel dost sestupovat a zase se vracet, nechávám to na později. Chyba, později už prostě nic není. Sedlo i s chatou je za mnou, už zase stoupám, tentokrát mezi nízkým křovím. Slunce konečně přestává tak šíleně pražit, ale sil už ubývá a já se začínám zaobírat myšlenkou vypuštění druhého výstupu. Po závěrečném stoupání je rozhodnuto - pokud v sedle pod Monte d'Oro bude voda (která už definitivně došla), zastavím se tam, možná si zase něco uvařím a půjdu nahoru. Pokud voda nebude, nejdu nikam. Už by to opravdu nebylo moudré.
Voda není. Dobře. Už toho mám opravdu dost, sice mě to trochu mrzí, ale co, taky nemusím být úplně všude. Sestup na téhle straně je o něco méně náročný, klesá se vcelku rozumně, po skále, posléze po cestě mezi stromy. Postupně se objevují potůčky, ty se spojují v potok. Ten utěšeně nabírá na síle. V jednom místě se terén narovnává a právě tady narážím na první (nebo poslední?) skupinu. Budou tady nocovat a já se k nim s radostí přidám. Mají toho všichni dost a to přestože na Monte d'Oro nešel nakonec skoro nikdo. Zase kuchtím nějakou zběsilost k jídlu, je toho nějak víc, takže musím žádat o pomoc při konzumaci (je mi bleskově vyhověno a nikdo si nestěžuje, zvláštní), rezignuji na stan a uléhám jen tak, do spacáku na karimatku. Je teplo, jasno, mělo by to být v pohodě. A bylo.

10. den

Noc byla klidná, spánek ničím nerušený. Snad právě proto se probouzím plný energie, což je po včerejším dni opravdu překvapující. Nebo je to snad tím, že dnes máme dorazit k autobusu a zase chvíli se jenom vozit? To určitě ne! Každopádně okolí vypadá hezky, dokonce i počasí se k tomu tentokrát hodí. Evidentně se sice opět chystá strašidelný pařák, ale dnešní cesta povede téměř až do konce podél vodních kaskád, je spousta času na koupání, takže sem s tím ("Come get some!", jak říká Duke Nukem).
Kaskády jsou super. Nejsou to přímo vodopády, voda spíše po skalách stéká než aby z nich padala, ale vypadá to moc hezky a skvěle se v tom koupe. Voda není ani nijak nezvladatelně studená, tůní se najde pro každého dostatek, prostě pohodička. Trávíme tady opravdu hodně času, nakonec nás však přece jen neklidná mysl postrčí směrem dolů. Cestou se ještě dlouho kocháme pohledy na různé útvary v říčním korytě i mimo něj.
Čím jsme níž, tím více potkáváme turistů. Jedná se většinou o typické rodinné či autobusové typy a zamořují krajinu víc a víc. Prodíráme se jimi, u bufetu přecházíme "naši" říčku a definitivně toto údolí opouštíme. Jdeme teď po pohodlné, široké lesní cestě a míříme k Vizzavoně. Taková cesta ubíhá rychle, obzvlášť když se bavíte s příjemnou osobou opačného pohlaví (tentokrát to byla pro změnu Jana - zajímavé, letos se nám takové osoby nějak namnožily, nebo jsem si toho nikdy předtím nevšimnul? Zřejmě to druhé... ale že mi to trvalo). Po drobné nejasnosti při odpojení z hřebenové GR 20 směrem k nádraží (někteří se s ní prostě nedokázali rozloučit a pokračovali pořád dál a dál, téměř až na další hřeben) nás vítá náš autobus. Stojí hned u nádraží, v blízkosti hotelu a restaurace. Jejich hostům jsme asi připravili hezké zpestření oběda. Zatímco oni spokojeně hodují u svých stolů, my se rozplizáváme na zemi ve stínu podél autobusu, případně později vedle kolejí. Čekáme na pomalejší kolegy, přitom ujídáme a upíjíme ze svých zásob.
Konečně jsou všichni tady. Rychlé nalodění a vyrážíme ve směru hlavní město - Ajaccio.Dnes ještě se tady příliš nezdržujeme, jenom navštívíme místní hypermarket Geant a odjíždíme kamsi bokem, kde prý Marcel kdysi viděl nějaké dobré místo na přenocování nebo tak nějak. Informace bohužel drobet zastarala. Nejdříve jsme zjistili, že přes poslední most autobus už neprojede, protože na něm postavili zábradlí. Vrátili jsme se tedy do poslední vesnice a tam se vybalili a opět zabalili na přenocování. Druhá zrada - jak se ukázalo, to místo ve skutečnosti Marcel neviděl, pouze ho odhadl. Tentokrát mu to ovšem nevyšlo. Místo by tedy bylo, ale jednak je ošklivé, jednak se na něj vejde tak deset lidí. Tak to ne. Rychlí zvědové posléze objevují kdesi v kopcích další místo, o dost lepší, ovšem zcela bez vody. Nakonec se sem téměř všichni přesouvají a po usazení zahajují piknik - oslavu narozenin. Tentokrát dokonce dvojitou, neboť Petra, jedna z nových tváří, se nám trefila hned vedle tradičního oslavence, Lenky. Bohužel nám trochu poklesla kulturní úroveň, protože umřela kytara (nějak se nám rozeschnula nebo co, není divu, vždyť i my máme co dělat). Zábava je nicméně i tak příjemná, ovšem únava z předchozích dnů dělá své. Přece jen zdejší horka jsou nepříznivá nejen kytarám. Severský chlad, případně bílé noci z loňska jsou pouhou vzpomínkou. Končí se tedy poměrně brzy a jde se spát.

12. den - prohlídka hlavního města ostrova Ajaccia, nákupy, koupání, potápění

11. den

Tak dneska prý budeme usilovně odpočívat. Vracíme se již známou cestou do Ajaccia. Městem nejprve chvíli bloudíme autobusmo, protože marně hledáme místo k zaparkování. Potom jej ještě prolézáme ve skupině, která se ovšem definitivně rozpadá před rodným domem Napoleona Bonaparta. Někteří jdou dovnitř, jiní mizí ve spleti uliček. Jsme tu ve správný den, chystá se tady velká oslava, přehlídka a tak vůbec. Na nábřeží se řadí oddíly vojska, hasičů, policie, ukázky současné civilní a historické vojenské techniky a davy diváků. Kolem pobíhají organizátoři v uniformách, domlouvají se zuřivě vysílačkami a evidentně mají o zábavu postaráno. Najednou začne hrát kapela, zformované oddíly se dávají do pohybu, všechno se to hezky řadí... organizace tedy skutečně klape. Je na co se dívat. Nablýskaní veteráni i uniformy, secvičený pochod, břeskná hudba. Hezké. Po skončení ještě nějaký čas prolézám okolní uličky, obhlížím nějaké ty sochy, historické budovy, krámky... prostě normální turista. Ajaccio mi přijde jako poklidné město, lehce prodchnuté historií, dosti se podobající městům v Itálii. Je to odsud přece jenom kousek.
Postupně se slézáme k autobusu, sdělujeme si dojmy, v blízké budově terminálu se upravujeme do lidských podob a chystáme se na odjezd. Zatím nejedeme nijak daleko, jenom na pláž za městem. Tady se koupeme, relaxujeme, opalujeme (někteří až skoro přes míru, například já - do stínu jsem utekl na poslední chvíli, ale i tak jsem lehce spálená ramena cítil ještě tři dny). K večeru se opět skládáme do autobusu a míříme směrem k východišti posledního treku - vesnici jménem Cozzano (706 m).
Na návsi působí náš příjezd téměř pozdvižení. Vesničané zírají na naše přípravy - postavičky pilně běhají kolem silničního monstra, vytahují rozličná zavazadla a jiná opět vracejí dovnitř, dolují z nich podivné předměty, další opět rvou nazpátek, občas někdo odběhne k hydrantu a plní láhev vodou... musel to být opravdu pohled dosti nezvyklý. Plán je následující - dojít na planinu před hlavním výstupem na hřeben, tam najít slušné místo na přenocovaní a toto provést. OK, vyrážím v čele první skupiny. Hned zpočátku chvíli váhám, protože cesta na mapě drobet neodpovídá cestě v terénu, ale po nalezení prvního rozcestníku už jde vše hladce. Nasazené rychlejší tempo zdá se všem vyhovuje, takže jej udržuji, i když stoupání je značné. Všichni se sice potíme jako o závod, ale kilometry ubíhají opravdu rychle a brzy se nacházíme na místě, které přibližně odpovídá původnímu plánu. Provádím krátkou obhlídku terénu a vyhlašuji "padla", moje skupinka se rozbíhá po okolí a hledá příhodná místa. Bohužel tu není jedna velká, rovná, souvislá plocha, ale místo se najde pro každého a zájemci se dokonce mohou i umýt. Brzy se ukazuje, že tentokrát jsem volil výjimečně správně, neboť zároveň s uvařením večeře padá soumrak. Ještě předtím ovšem přichází Marcel s dotazem, jestli už dorazil Borek a jeho skupina. Musím odpovědět záporně, takže si připisujeme první ztráty. Nu což... vybavení mají, kam jít (snad) vědí, kdy a odkud jede trajekt vědí také, tak co. Uléhám opět jen na karimatku a brzy usínám. Uspává mě šumění nedalekého potoka a listí na mohutných stromech nade mnou.

13. -15. den - z Ajaccia do obce Zicavo, výstup na hlavní hřeben, jehož poslední úsek směřuje na dohled východního pobřeží, na rozeklanou skupinu Incudine (2134 m), k chatě Asiano, k skalním věžím u průsmyku Bavella (1218 m). Odtud busem 10 km dolů (bude-li silnice pro busy otevřena, jinak je v záloze další řešení) k soustavě 17 kaskád Polischellu (průchod v plavkách, bez batohů); zpět do sedla. Dále lze pokračovat již autobusem do nejkrásnějšího města Korsiky Bonifaccia na dohled Sardinie (zde lze absolvovat projížďku lodí, projít se po útesech či lenošit u moře). Ti, kteří chtějí dokončit celý přechod pěšky, mohou sestoupit přes chatu Paliri až do samé blízkosti moře ve vsi Conca. Obě skupiny se sejdou 16. den ráno.

12. den

Ztracení se neobjevili, pokračuje se tedy bez nich. Stoupáme na hřeben, cesta je vcelku pohodlná, ale převýšení velké. Není to rozhodně žádná oddechovka. Naštěstí není tak zoufalé horko jako v předchozích dnech a navíc se pohybujeme dlouho ve stínu stromů, takže se to dá zvládnout vcelku bez problémů. Odměnou je nám daleký rozhled a příjemný odpočinek v sedle. Kousek pod námi se nachází chata, chrabré (skoro)dobrovolnice tam vyrážejí pro vodu. Kolem mě se rozpoutává debata s tématem "Temelín". Chvíli s podivem naslouchám, ale dlouho mi to nevydrží. Tohle není nic pro mě. Raději půjdu dál. Hřeben vypadá zajímavě, tak jen kupředu, třeba tam opravdu něco zajímavého bude.
Jak se to vezme. Je to sice zajímavé, ovšem na druhou stranu krajně nepříjemné. Za chvíli se totiž nacházím na straně hřebene, přivrácené patrně k moři. To je sice daleko, ale přicházejí od něj mraky, nasáklé slanou vodou. Zní to divně, ale skutečně z té mlhoviny cítím sůl a vlhkost. Je to jako v prádelně, které se rozhodla prát v mořské vodě. Hrozně špatně se v tom dýchá. Naštěstí cesta zanedlouho opět hřeben překročí a přejde na druhou stranu. Tady není po mlze ani památka, trochu tady fouká vítr, paráda.
Zanedlouho hřeben klesá a já se ponořuji do porostu. Okolí se radikálně mění. Teď to tady vypadá jako ve Slovenském krasu. Krajina je mírně zvlněná, kolem jsou pastviny, občas louku protkne nějaký ten potůček, občas se vyskytne pár stromů. Jsem evidentně o něco níž, ale zdaleka ne úplně dole. Občas tu potkávám turisty, ale je jich tu naštěstí opravdu málo. Slunce už zase utěšeně žhaví, takže čas od času usednu do stínu a odpočívám. Cesta nicméně ubíhá rychle a vzdálené hory se opět přibližují. Přecházím po visutém mostě poblíž trosek jakési salaše, věnuji letmou vzpomínku jistému magorovi, který se vyžívá v houpání se na podobných instalacích na Ukrajině a začínám stoupat. Náhle však přicházím k dalším troskám a u nich vidím značku "pramen" a místo na táboření. Je sice ještě brzo, ale mám pocit, že dál už dneska asi stejně nepůjdeme. Pokud se tradiční pomalejší chodci pohybují stejně jako v předchozích dnech, bude to sem tak akorát. Operativně tedy zabírám nejlepší místo a jdu obhlédnout ten pramen. Zjišťuji, že to je blbost. Pramen je hrozně daleko a stojí za houby, přičemž kousek od tábořiště teče normální potok, ve kterém se dá i vykoupat. Vařím tedy zase nějakou tu polévku a čekám na ostatní. Po nějaké době dorážejí a potvrzují moji domněnku. Dneska se opravdu spí tady. Zbytek dne už uplyne tradičně. Všichni vaří, staví stany, myjí se, živí se a posléze ukládají ke spánku. Zítra nás čeká poslední důležitý vrchol, tak ať jsme na něj připraveni!

13. den

Nešťastné číslo, nešťastný začátek dne. Je mi nějak divně, žaludek na vodě, špatně se dýchá, nemůžu se rozejít. Asi to nic nebude, přesto musím odpovídat na spoustu zvídavých dotazů. Ostatní opravdu nejsou zvyklí na to, že by mě předcházeli. Snažím se totiž krizi rozehnat osvědčeným způsobem - jdu hodně pomalu, usilovně dýchám a moc se nedívám kolem sebe. A ono to funguje. Po slabé půlhodince všechny nepříznivé úkazy mizí a já vyrážím opět plnou rychlostí. Stoupání je tentokrát dosti pohodové, nikde se nešplhá a ani převýšení není nijak závratné. Na vrchol dorážíme tak rychle, že nás to všechny překvapuje. Nicméně nám to nebrání v mohutném skupinovém fotografování pod vrcholovým křížem, konzumací různých vrcholových nápojů a dorážení energetických bomb z rychle se tenčících zásob.
Dofoceno, dojedeno, dokoukáno - je čas pokračovat. Teď je třeba sestoupit hodně hluboko, až k chatě, kterou vidíme kdesi pod sebou, a potom buď pokračovat dál údolím až do průsmyku, nebo z údolí odbočit, vyšplhat zase nahoru, projít "alpskou cestou" mezi skalními věžemi a do průsmyku přijít seshora. Nejprve tedy sestup. Teda nic moc. Sráz je to prudký a dlouhý, opravdu to docela unavuje. Navíc cestička je dosti neschůdná, často se musí jít přímo po skále a přitom dávat pozor na uklouznutí. Někteří dobrodruzi to berou přímo a brzo toho litují; jde to totiž ještě o něco hůř. U chaty se ale nakonec scházíme všichni. Máme tu názornou ukázku toho, proč je na Korsice zakázáno rozdělávání ohňů. Hned za chatou totiž začíná ošklivé spáleniště. Cpeme se tedy rozličnými zbytky sušenek, doplňujeme vodu a přemlouváme se navzájem, kdo že půjde vrchem a kdo údolím. Jak se zdá, nahoru nás půjde opravdu jenom pár a to přesto, že cesta tudy má být asi o půl hodiny kratší. Zvěsti o horolezeckých terénech ovšem dělají své.
Jdeme tedy na to. Nejprve údolím, trochu sestupujeme a potom pokračujeme po svahu. Po několika kilometrech narážíme na odbočku přímo nahoru, do svahu. To bude asi ono. Ještě poslední pokus o přemluvení nerozhodných (neúspěšný) a vzhůru do oblak! Bohužel doslova. Nahoře panuje oblačno, není vidět vůbec nic. Navíc výstup byl pěkně hnusný, dusno a opravdu prudký svah. Tohle si tedy na závěr nezasloužíme. Ploužíme se chvíli mlhou, fouká vítr, je nepříjemně. Provádím psychologický trik a převlékám si tričko (experimentálně ověřeno - pokud je vám zima a máte mokré oblečení, vaše nálada půjde HODNĚ dolů. Nejlepší způsob, jak s tímto jevem bojovat je převléknout si tričko, pokud tedy ještě máte nějaké suché v dosahu.) Hned je o dost lépe. Pořád ale nemůžu objevit ty slibované horolezecké terény. Konečně se něco objevuje... ale nic, jenom legrační řetěz (který tam snad ani být nemusel), trocha šplhání... a to bude asi vše. Pche, tak to byla teda slabota. Ještě trochu nahoru a dolů, drobet šplhání a jsme na druhé straně. Hluboko pod námi je průsmyk, ve kterém už tušíme náš autobus. Zbývá už jen k němu sestoupit prudkým svahem (nic moc sestup, když už toho má člověk plné nohy) a vypadáváme na rozlehlém placu plném turistů, horolezců oblézajících nedaleké cvičné terény, rozličných vozidel a vůbec civilizace. A vida, jsou tu i naši ztracenci. Dozvídáme se, že zřejmě hned na začátku nějak špatně odbočili či co a na hřeben se sice dostali, ale o pár kilometrů vedle. Naneštěstí se nikdo z nich příliš nezajímal o to, kudy a kam že to vlastně jdeme, takže jim nezbylo nic jiného než nás buď na hřebeni doběhnout (neboli za den stihnout to, na co my potřebovali dva - ovšem to by nejdřív museli vědět, kudy vlastně  jít) a nebo se vrátit. Zvolili druhou variantu. Pochopitelně tam už na ně nikdo nečekal (autobus odjel s několika odpadlíky na pobřeží, kde je vysadil a nechal je tam smažit; sám pak pokračoval už přímo sem), takže museli schánět telefonní kartu, číslo na Marcelův mobil a nakonec Marcela samotného. Nakonec se s ním skutečně spojili (někdy v době, kdy jsme se sápali na Monte Incudino) a když se dozvěděli situaci, vzali to raději stopem. Aby to neměli tak nezajímavé, tak k tomu přibalili ještě jednu bouračku (naštěstí jenom s jedním naraženým kolenem). Jak vidno, také se zrovna nenudili.
Teď budeme asi dlouho čekat. Docela to tu fouká a když se na chvíli zatáhne, je dokonce i zima. Nepříjemné. Čekání si zpříjemňujeme obhlížením pomníčku se jmény v okolí zahynuvších turistů a sochou jakési místní svaté. Mezitím se dovídáme, že zřejmě budeme muset přespat v kempu dole pod sedlem, několik kilometrů daleko. Tady je to totiž ostře sledované. Vůbec nejsem proti. Rád se vyspím na rovném, v klidu (tedy relativním, známe přece kempy) a hlavně si rád uvařím v dosahu vody a vysprchuji se.
Po dlouhém čekání jsou konečně všichni tady. Chvíli se dohadujeme, potom se odděluje malá skupina, které hodlá přespat kdesi v lesích (nechce se jim platit ukrutné částky za kemp) a my ostatní vyrážíme i s autobusem do civilizace.
Kemp vypadá o něco lépe, než jsem očekával. Je zde minimum vřeštících dětiček, pár sprch, hodně umyvadel, místa na stan víc než dost. Fajn, takže teď už jenom klasika - postavit stan, uvařit jídlo, umýt se (tentokrát raději víc než míň) a praštit sebou do spacáku. Zítra nás čeká definitivně poslední turistická akce tohoto výletu a zároveň se zdá, že bude mít fakt slušnou úroveň. Ještě slyším dohadování zvenku, jestli ke mě do stanu někdo půjde nebo nepůjde, bude zima, bude mráz, bububu!, nakonec se to nějak zamlouvá a já usínám opět sám. Jejich chyba.

14. den

Vidíš, vidíš, Gábino, váhat se nevyplácí. Chudinka opět zmrzla na rampoušek a to spala hned vedle mého stanu. Já bych tě uvnitř rád uvítal... ale za nerozhodnost se platí. A tentokrát dovnitř nefoukalo, protože jsem měl stan kompletní. Já se vyspal v pohodě, možná jenom večer mi bylo trochu horko (o čemž jsem se ráno nezapomněl zmínit).
Autobus nás opět vyváží do sedla. A teď se objevuje opravdový problém. Silnice je skutečně pro autobusy uzavřená, takže jaké že je to náhradní řešení? Jednoduché... jde se pěšky. No paráda, to je teda plán. Takže teď půjdeme 10 kilometrů z kopce, potom se budeme štrachat vodopády nahoru (bohužel jiným údolím), pak zase vodopády dolů a nakonec zase těch 10 kilometrů po silnici zpátky? A kolik že je to převýšení, skoro 1000 metrů? No tě pic. Raději nad tím moc nepřemýšlím a vyrážím.
Silnice se hadovitě táhne dolů, nedá se však prakticky vůbec zkracovat. Šinu si to poměrně vysokým tempem a s překvapením zjišťuji, že jediný, kdo ho se mnou bez problémů udržuje, je Mario. Tak do toho bych to zrovna neřekl, ale je to tak. Cesta ubíhá rychle, ale je to opravdu moc, vůbec se netěším na totéž ve směru opačném. Asi po hodině a půl dorážíme konečně k mostu, kde má začínat "to zajímavé". Pochopitelně tu posedává už skoro celá výprava, která po cestě zbaběle stopovala. Čekáme ještě nějaký čas na ty pomalejší, převlékáme se do plavek, schováváme věci, co jsou navíc.
A už vyrážíme! Podle slov průvodce na nás čeká celkem 17 kaskád, u většiny z nich stojí poznámky jako "nejvhodnější způsob překonání vodopádu je přeplavat tůň pod ním a přelézt po skále napravo". Někteří se hned nekompromisně vrhají do první tůně, na kterou narazí. Další, jako například já, se snaží zůstat suší. Vím totiž, jak prudce roste klouzavost mých bot v případě namočení, a já si chci spíše zalézt než zaplavat. Také s klouzavými botami můžu těžko na skále někomu pomáhat. Je mi sice jasné, že dřív nebo později ve vodě skončím také, ale proč to uspěchávat.
Musím říct, že je to paráda. Údolí je velmi sevřené, ze strmých, vysokých skal jenom tu a tam vyrůstají stromy, jinde je však strmý sráz naopak vegetací pokryt tak, že je téměř neprůchodná. Rozumná cesta vede často skutečně pouze po balvanech v korytu, případně přímo vodou. Často proto volím cesty nerozumné, nicméně atraktivní. Zdoláváme jednu kaskádu za druhou. Některé jsou tvořeny jen malým vodopádkem, jiné zase několikametrovým skokem, zcela nepřekonatelným ve směru nahoru (ve směru dolů je to ovšem jiná, někteří fanatici na takové útvary lezou dokonce několikrát a potom z nich skáčí dolů, do hlubokých tůní). Několikrát se stává, že kaskáda je opravdu nepřekonatelná. Potom je třeba najít cestu kolem, případně se trochu vrátit. Při jednom takovém oblézání zaznamenávám další premiéru - poprvé se mě někdo pokusil sejmout kamenem seshora a málem se mu to podařilo. Naštěstí se trefil jenom do zad, být to hlava, tak tohle povídání místo mě zřejmě píše někdo jiný.
Stále ještě jsem nebyl nucen plavat. Kapitulovat musím až na předposlední kaskádě. Ještě se mi podaří jakýmsi záhadným "muším" stylem zdolat jeden balvan, ale potom už tu je jenom kolmá skála. Vedle sice roste napůl uschlý strom, po kterém by se nahoru asi dostat dalo, ale do toho se mi vůbec nechce. Bohužel je uzavřena i cesta nazpátek. Sestupuji tedy vodní cestou, všechno to obcházím a oblézám horem a do koryta se vracím až po hezkých pár desítkách metrů. Potom už jenom projdu skalním oknem a stojím u poslední kaskády, prakticky vyschlé. Všem se nám to líbilo, ale teď se nějak začíná kazit počasí, takže přišel čas návratu.
Začíná jít do tuhého. Nebe se zatáhlo, začíná drobně kapat. Potom pršet. Potom létat blesky. Potom příšerný slejvák! V tom všem postupně sestupuji spolu s Gábinou, kterou jsem se rozhodl doprovázet (ani se moc nebránila). Teď právě stojím v hustém křoví a čekám na ni. Na těle bych nenašel nitku suchou, všude kolem se z oblohy táhnou provazy deště. Přesto je ještě pořád dusno, připadám si jako v džungli. Dívám se zpátky do údolí, na vysoké skály, na stromy, na potok řítící se přes vodopády. Atmosféra 100%.
Pomalu se suneme níž a níž, Gábina občas mizí kdesi nahoře. Vybírá si totiž tak speciální stezky, ze kterých se dělá nevolno i mě. Raději zůstávám dole a tu a tam projdu nějakou tou tůní, než abych riskoval krk na některé z jejích zkratek. Potkávám skupinku, která se od nás odloučila včera. Stojí všichni pod jedním převisem, čekají, až se počasí umoudří a vyprávějí, jak se jim tady skvěle spalo a tak vůbec. Mě ovšem už déšť opravdu nevadí. Docházíme posledních pár metrů k silnici, já si vyzvedávám své věci (přežily suché, ale vzít si je na sebe, jsou do pěti minut nasáklé stejně jako všechno ostatní, takže je nechávám v igelitu). Chvíli ještě postáváme u jednoho ze zaparkovaných aut, ujídáme hrozinky a bavíme se s osádkou, ale dává se do nás čím dál tím víc zima. Pochopitelně stojíme pořád na dešti a navíc to začíná studeně foukat. Vydáváme se tedy na zpáteční cestu. Zuřivě se snažíme stopovat. Skupinky se různě transformují, dělí se a shlukují, tu a tam se někomu podaří odchytit nějakého toho šílence v autě. Nakonec zanamenávám nečekaný úspěch i já. Zastavuje u nás malinké dvoudveřové autíčko, z něj na nás zírají dva mladí belgičtí manželé. Já i kolega (bohužel teď už netuším kdo) se úspěšně skládáme na zadní sedadla. Ležím zkroucený na nějakých dekách a cítím, jak po mě stékající voda pomalu vsakuje do všeho kolem. Čvachtá mi v botách, pokroucené končetiny protestují a ještě navíc se občas musím snažit odpovědět na nějaký anglický dotaz. Útěchou mi zůstává pohled ven z okénka na rychle ubíhající cestu a zástupy v plavkách oděných postav, dusajících ve stále trvajícím dešti vzhůru. Belgičané se nestačí divit. Já se jim nedivím.
Super, jsme zase v sedle. Sedím v autobuse, z okna vylévám boty (v každé po sejmutí tak centimetr vody), ždímu ponožky a triko, hledám suché části oblečení. Nakonec zůstávám jenom v teplákách. Atmosféra je hustá, nicméně všichni jsou rádi, že to přežili. Pochopitelně že zpět jeli všichni stopem, jenom Marcel s Hankou z jakýchsi nepochopitelných důvodů šli celou dobu pěšky. Ještě že jsme v tak přátelské zemi. U nás by nám naši bodří krajané tak maximálně zamávali, ale spíš by nás ještě těsnou jízdou ohodili. Nevzal by nás pochopitelně nikdo, vždyť bychom mu umáčeli jeho miláčka. Někdy mě mrzí, že jsem se nenarodil jinde.
A jsme zase všichni. Pryč odsud... chceme někam, kde je sucho, teplo a voda na koupání! Směřujeme tedy k pobřeží a potom na jih, k Bonifacciu. Cestu nikdo příliš nevnímá, všichni se usilovně suší a živí. Opět zastavujeme u Geanta, tentokrát jenom na chvíli. A pak už fofrem do Bonifaccia a dokonce až kousek za něj. Tak tady budeme prý dneska spát. No nádhera. To je snad nejhnusnější místo, jaké bych dokázal najít. Smradlavý malý přístav, moře plné chaluh, žádná pláž, žádná pitná voda, kousek od pobřeží hotel a bažina (na jedné straně), případně oplocené pozemky (na straně druhé). Tak tohle jsi, Marceli, trošku nezvládnul. Ale co, přežili jsme horší věci, přežijeme i tohle. Na přenocování odcházím na pláž k bažině a snad poprvé v životě z místa, kde jsem ulehl, asi po dvou hodinách zase odcházím. Dokud bylo světlo, bylo to fajn. Chvíli jsem  si ještě cvičil různé podivnosti, ale jakmile jsem zalehl, začaly: 1. po mě skákat žáby (taková žabička v uchu není ani trochu příjemná!) 2. pištět a štípat komáři (bylo jich hodně a jestli něco nesnáším, tak je to komáří pištění) 3. skřehotat nějaké mrchy z bažiny 4. kolem po pláži chodit různí člověci na večerní procházku u moře. Tak to opravdu NE. Odcházím si lehnout kousek od autobusu mezi pichlavé keříky macchie. Všude bude líp než tady! A bylo. Spal jsem v pohodě až do rána.

15. den

Budí mě slunce. Už v půl osmé pálí jako pominuté. Sbírám věci a odcházím k autobusu. Tady se uvelebuji do stínu a pár hodin se ani nehnu. Dneska už nás stejně nic nečeká, turistický program je vyčerpán, zítra už jedeme zpátky na kontinent, takže tohle už je jenom taková výplň času. Ale není to nakonec zase tak špatné. Odjíždíme do Bonifaccia, procházíme si jeho historické jádro (opravdu pěkné, až na nehorázné vedro a ještě nehoráznější ceny - tedy alespoň pro nás). Experimentálně se zastavujeme na pizzu, utrácíme za ni astronomické částky a stejně za moc nestojí (po návratu domů jsem si dal v Budějovicích v pizzerii Lucciano tu samou a byla o hodně lepší, měla tak o 20% víc všeho a stála asi tak třetinu). Procházíme si ještě přístav, díváme se na moře a na pevnost. Tím pro dnešek prakticky končíme.
Následuje už jen dlouhá jízda podél východního pobřeží (s opravdu hezkými pohledy, ale nějak už nemám sílu je vychutnávat). Na jedné z pláží nedaleko Bastie to zapichujeme. Pitné vody tady sice také moc není, ale moře je mnohem lepší než včera a i místa na spaní jsou o několik tříd výše. Večer se po mohutném balení skoro všichni scházíme v nedalekém lesíku, hodujeme ze zbytků zásob, dopíjíme láhve a kanystry vína, povídáme si... Je to poslední nocleh. Zítra už jedeme přes noc.

16. den - podél toskánského pobřeží, odpoledne nalodění v přístavu v Bastii na trajekt do Livorna. Navečer krátká zastávka v toskánském městě Lucca a prohlídka jeho památek (či atmosféry)

16. den

Máme spoustu času. Dojíždíme do Bastie, krátce obhlížíme okolí přístavu, ale nikdo už se nikam nehrne. Spíš se soustřeďujeme v klimatizované budově terminálu a čekáme na náš trajekt. Zpáteční plavba proběhne snad ještě rychleji než ta předtím; v kapse jednoho sedadla necháváme tajnou zprávu pro známé, kteří se mají tím samým trajektem plavit nazpátek. V Livornu se loučíme s Gábinou, která odjíždí vlakem do Říma užít si radovánek velkoměsta. My pokračujeme do Pisy, kterou jsme při cestě na jih vynechali. Prohlídka památek zevnitř je docela nákladná, většinou se tedy spokojujeme s okukováním zvenku. Věž je opravdu hodně nahnutá, okolní stavby opravdu hezké, ceny zmrzliny a dalších poživatin opravdu mastné. Málokdo ovšem odolá, je už zase horko a my jsme přežili a vracíme se! Ani tady se dlouho nezdržujeme. Domov už nás vábí a nelze odolat. Stavět už nebudeme, maximálně tak na nutné záchodové pauzy. Posvištíme až do Čech a tam se možná zastavíme na rychlé ranní občerstvení. Všichni se postupně propadají do spánku a letargie. Domů!

17. den - noční přejezd přes Alpy a dále na Rakousko a do Čech; příjezd do Prahy kolem poledne

A je to tady. Poslední den, dojížděčka se vším všudy. Ještě se podle slibu zastavujeme na ranní guláš v hospodě kus za hranicemi a potom už šupito presto až do Prahy, k tradičnímu hotelu Diplomat. Příbuzní a známí si nás rozebírají, my si rozebíráme zavazadla, mohutně se loučíme a prcháme do svých obydlí, naložit se do van či rovnou do postelí. Příští rok se určitě zase uvidíme. Zřejmě se vydáme zase do Rumunska, tentokráte ale trochu víc na jih. Proč ne. Myslím, že to bude zase stát za to. Určitě.

Na závěr miniaturní mapka, na které si majitelé dobrých očí a opravdu velkých monitorů možná dokáží odhadnout, kde jsme se to asi tak pohybovali... Připomínám: Asco, Cinto, Paglia Orba, Rotondo, D'Oro, Incudine, Col de Bavella a nějaká ta města.

Autorova homepage nebo Cesty