Na počátku bylo slovo; to slovo nebylo od Boha, nýbrž z informačního katalogu, a znělo takto:

Další cesta z cyklu putování po evropských horách vede podruhé do Rumunska, za romantikou horských hřebenů, táborových ohňů, hlubokých lesů i divokých pasteveckých psů. Územně navazuje na putování po pohořích Podkarpatské Rusi a severního Rumunska. Cílem jsou tentokrát pohoří Jižních Karpat: Cibin, Lotru, Paring, Retezat, event. Tarcu či Godeanu. Takovéto putování přináší nové a nevšední zážitky a dojmy, které Vás obohatí možná na celý život.

Amen.

1. den - z Prahy směr Brno, Bratislava, Budapest a Szeged (zastávka ve městě); nocleh v kempu

Stručné, jasné, výstižné. Kupodivu i téměř přesně splněné. Stejné i jiné než dřív.  Vedle mě sedí osoba, která tam nejen před rokem, ale ani nikdy předtím neseděla. Ano, čas pokročil a i já se připojil k těm, kteří s sebou přibalili přítelkyně či přátele (v pokročilejších stádiích manželky a manžele). Takže to máme jednu Zuzku navíc. Jinak je ovšem osazenstvo vcelku klasické, tedy až na Ludvíka mladšího, kterého spolu s Pavlem Novotným stáhla přitažlivost východu o něco málo dál. Konkrétně snad až někam k Tibetu. No a pak tu máme ještě jednu ne-zas-až-tak-drobnou změnu. Máme jiný autobus! Pan Barcal si podle neověřených zpráv polepšil a zakoupil nový autobus, kterýžto není slučitelný s tím, čemu se na východ od nás většinou říká silnice. Tak uvidíme.

Trasa se také nápadně podobá té už dobře známé z dřívějška, opět dálnice, zastávka před Brnem (tady nabíráme pár dobrodruhů, kteří se s námi jenom svezou), hraniční přechod, potom o něco jižněji a do Maďarska. To už jsem ovšem dávno v limbu, tradice se musí dodržovat. Kompletní přejezd Maďarskem jsem prodřímal, sledován závistivě Zuzkou, která v autobuse pro změnu zásadně nespí.

Do Szegedu jsme dorazili navečer, již řádně přesezení. Rozložili jsme se v kempu u řeky, někteří vyrazili do víru velkoměsta, jiní do sprch a spacáků. Já byl v té druhé skupině, čímž zpravodajství o dnu prvém končí.

2. den - do Rumunska, do města Arad, dále směr Deva, Sebeš a Sibiu (prohlídka historického jádra města), odtud do hor do horského střediska Paltinis; nocleh v přírodě

A další jízdní den. Obávaná rumunská hranice tentokrát své možnosti neukázala (zato při návratu - argh!), pro změnu nás pár kilometrů za ní zastavili policisté. Pokuta! Za co? No přece za nic! Tady je Rumunsko, vy jste ze Západu, tak koukejte solit. Momentálně je pro nás čas cennější než požadovaná částka, i tedy solíme a jedeme dál. Pohoda. Jedeme dlouho a dlouho, já opět dřímám (vzkaz pro B. a M., případně další - nezáviďte a zdržte se prosím komentářů). Den mi nerozjasňuje ani zastávka v Sibiu. Je tu nechutné horko a něco jako chřipka, co si s sebou vezu z domova, nemá pro kulturní zážitky pochopení. Jediným světlým bodem exkurse tak zůstává zakoupení zapomenutého zubního kartáčku (pravá rumunská kvalita). Loučíme se zde také s dobrodruhy, vyrážejícími na Fagaraš a přilehlá pohoří. Na náměstí probíhají jakési folklórní slavnosti, nevypadá to špatně, pouze nám není příliš jasné, proč jsou někteří účinkující z Řecka (alespoň podle transparentů).

Za Sibiu už se objevují hory. Konkrétně Muntii Cindrel. Autobus dostává zabrat. Nohy bolí jen při představě, že bychom tohle měli šplhat nahoru po svých. Ještě chvíli jedeme po náhorní rovině, pak zase trochu dolů, a najednou zastavujeme u horského střediska Paltinis. Je tu hospoda, dolní stanice sedačkové lanovky, stánek s občerstvením a sjezdovka. Na ní spát nemůžeme. To nám sdělí místní asi-správce poté, co si nakoupíme pár nezbytností (malovaná baseballová pálka a podobně) a chceme si rozložit stany. Krátká porada a nové pokyny - popojedeme kousek zpátky a rozložíme se tam, tady jenom nabereme vodu a ráno se vrátíme. Mládenci v kiosku tím připravujeme pár horkých chvilek, nicméně sladká odměna v podobě propagační kalkulačky je mu bohatou satisfakcí. O kus zpátky konečně nalézáme slušné místo, kde pojídáme a uléháme. Zítra se startuje.

3. - 5. den - přechod horských hřebenů pohoří Muntii Cibinului a Muntii Lotrului; pochod ve směru na vrcholky Batrina a Besineu a po plochém hřebeni na Rozdesti (1950 m) a Niculesti (2032 m); nad jezerem Mare na nejvyšší horu pohoří Cindrel (2245 m); pak dolů do sedla Steflesti (1720 m, dobré tábořiště); vzhůru na hlavní hřeben Lotru a nejvyšší vrch Cristesti (2233 m); pak po holém výhledovém hřebeni na Piatra Alba ( 2179 m) a krásnými partiemi Timpa dolů na občerstvovací a odpočinkovou stanici v údolí řeky Lotru (chata Obirsia Lotrului, 1400 m, zde obchod a přijede sem náš autobus se zásobami)

3. den

START! A hned se dělíme. Staromilci, případně osoby nevěřící rumunské technice vyrážejí pěšmo, zbytek nasedá na sedačkovou lanovku. Cesta, klasická slovenská svážnica, stoupá do zalesněného svahu, skoro stejně stoupá i teploměr. Kolem projíždějící nákladní vozy víří tuny prachu. První chata, první rozcestí. Pohled do mapy přináší zjištění, že dnešní trasa bude delší, než jsem čekal (a než by bylo zdrávo). No uvidíme. Následuje překvapení, když se za námi nečekaně objevuje tlupa lanovkářů s tím, že "trochu bloudili". Hehe, patří vám to. Značka teď odbočuje prudce nahoru, sápeme se do svahu; nejprve lesem, potom už jen travou. První vrchol, krásné rozhledy, krátký odpočinek. Vypadá to tu jako v Nízkých Tatrách někde na bočním hřebeni. Kopce jsou tu spíš dokulata, občas nějaká ta kosodřevina, většinou ale jen tráva. Jdeme po hřebeni, pořád dál a dál. Kolem panuje vedro. Já se Zuzkou jdeme většinou poslední, není kam spěchat. Ne snad že bych mohl. Pořád se necítím dobře, ale snad to přejde.

Čas plyne. Přecházíme další a další vrcholy s exotickými názvy. Batrina, Rozdesti, Niculesti. V jednom sedle potkáváme vůz tažený koňmi. Marcel, jdoucí za námi, je zřejmě romantickým pohledem uchvácen, neboť se nám ztrácí z očí. Znovu jej potkáváme asi o tři hodiny a jeden hřeben později. Prý si na chvíli sednul a tak na dvě hodiny usnul. Po probuzení neznámo proč vyrazil na opačnou stranu. Prý se jenom divil, že jsou tu všechny kopce nějaké stejné. Až na prvním vrcholu mu to přišlo divné a otočil se. To jsou mi věci.

Slunce se pomalu chýlí k západu a před námi se vynořuje mohutný hřeben. Jeho nejvyšší bod se zove Cindrel, je to nejvyšší hora pohoří a, co je nejhorší, my přes něj musíme. Spát se má pod ním, bohužel z druhé strany. Velmi důstojným tempem se šinu vzhůru. Trvá to dlouho, ale vítězíme. Nahoře nás kromě větru a pěkného rozhledu čeká již lehce ztuhlý bratranec. Ukazuje nám další cestu. Pár stovek metrů dolů, to samé nahoru, potom dál po hřebeni. Nepotěšil mě. Alespoň že ta hrůza nás čeká až zítra.

I bylo nám dusati dolů a pořád dolů. Když už to konečně vypadá, že níž už to nepůjde, narážíme na Marcela. Je nespokojen a mumle cosi o tom, že tady se mělo spát, ale nejspíš nebude, protože tu nikdo není. Šli někam... dál. Co se dá dělat, jestli narazíme na něco slušného, kašleme na ně a leháme. Bohužel se tak nestalo.

Nakonec přece jen dorážíme do sedla. Je zde spousta krav, potok a dřevařské maringotky. K jedné z nich zrovna míří bratranec s kýblem vody, za ním místní Rumunka. Ostatní se usadili o něco málo výš, my to obhlížíme tady. Bratranec mizí, po chvíli se opět zjevuje Rumunka s kýblem. Evidentně očekává, že jí ho opět někdo odnese. Tak to tedy omyl, nehodlám dnešní večer strávit jako nosič, obzvlášť když z toho zaručeně nic nebude. Raději se odsouváme za ostatními kousek výš do svahu. Rovných míst je tu už sice pomálu, ale snad se vyspíme. Ještě večeře a spát!

4. den

V noci přišel deštík. Pro nás to neznamenalo nic, pro bratrance branné cvičení. Musel totiž v naprosté tmě přehodit přes kostru stanu ještě jednu vrstvu. Fajn zábava, kterou si klidně odpustím. Nutno dodat, že rumunská tma se naprosto nepodobá tomu, co si pod pojmem tma představujeme tady. Přece jen i v těch nejodlehlejších místech naší zemičky v noci vidíme, jak kdesi za kopci září pouliční osvětlení a načervenalá záře se alespoň trochu odráží od oblohy. Tak to v Rumunsku prosím není. Tedy alespoň v horách.

Ráno se zdá, že bude opět smažno. Z pelechů naštěstí vylézáme poměrně brzy, takže stoupání do svahu ještě neprobíhá ve vražedném vedru, ale stejně nám dává zabrat. Dnešní den bude dlouhý a osamělý. Netušíme, že ještě osamělejší bude noc, ale to předbíhám. Ted teprve stojíme na hřebeni Muntii Lotrului, mohutně funíme a sledujeme hřeben protější, po kterém jsme se pohybovali včera. Před námi se táhne něco velmi podobného, táhnoucího se až kamsi do nekonečna. Terén je zcela klasický, náhorní louka, mírné kopce, tu a tam vykoukne bílý kámen. Klesáme jen proto, abychom vzápětí zase stoupali, často odpočíváme, občas doženeme Marcelovu miniskupinku, ale většinou se ploužíme sami. Odměnou za zdolání svahu je pohled zase o něco dál, Lotrovské hory se táhnou až na obzor, kde se tyčí divoké pohoří Paring. Někde před ním tušíme údolí, kterým protéká říčka Lotru. U ní bychom měli dnes spát. Ještě stále mi není jasné, jak se tam chceme dostat; je to děsivě daleko.

Slunce pálí jak šílené, stromy či spíše keře skýtají jen málo stínu. Občas si ale odpočinout musíme, i když se už cítím výrazně lépe než včera. Přesto se ovšem čím dál tím více shodujeme na názoru, že pohoří Paring spíše vynecháme a budeme si někde v nížině lízat rány. Teď je ovšem třeba vyřešit aktuální úkol. Značku to s námi definitivně přestalo bavit a odebrala se kamsi jinam. Nikdo netuší kam. Marcelova skupina mizí mezi stromy a keři, my ji následujeme o něco později, mírně odlišným směrem. Přesto po nich na druhé straně kopce není ni vidu ni slechu. Je sice vidět do daleka, ale nic povzbudivého náš zrak neoblažuje. Před námi se rozprostírá údolí se salaší, ovcemi, asi potokem a tušenými cestami. Tvar údolí značně připomíná to, co mám na své mapě; bohužel pouze připomíná. Je to pěkná zrada, zjišťuji to s definitivní platností až asi tak za tři hodiny, nicméně směr zachováváme naštěstí správný.

Asi na půli cesty přes údolí Zuzka registruje kdesi v dáli pohyb. Plouží se tam temné postavy a občas se jim blýskne hůlka. Jsou to naši, ale příšerně daleko. Jdeme tedy za nimi, dolů, potom zase nahoru, horko je na hranici snesitelnosti, únava se hlasitě hlásí o slovo. Nahoře už sice dávno nikdo není, ale pokračujeme v naznačeném směru. Najednou v porostu něco zaštěká, zavrčí, zapraskají větve, a ze stromů se nenoří psí tlupa, ale Marcel a jeho miniskupinka. Jak se ukazuje, dezorientovaný velmi podobně jako my. Vůbec netušíme, kde vlastně jsme, ale na směru dalšího pochodu se shodujeme.

A zase dolů do sedla, okolo salaše. Čerstvě narozené jehně nás ignoruje, i když procházíme přímo kolem něj. Rumunští pastevci na otázku "Obirsia Lotrului?" mohutně přikyvují, snědá stařenka ukazuje kamsi do údolí a říká něco o dvou hodinách. Stejně jako pastevec asi tak o dvě hodiny dříve, kterého se ptal Marcel. Absolutní nesmysl, jak zjišťujeme později my. Jak směr, tak časový údaj. Nevadí. Jdeme dál podle svého. Slunce se už kloní k západu, nohy škobrtají, žaludky skřehotají hlady. Cíl už asi nebude daleko, ale do setmění to nestihneme, to už je jisté. Viděli jsme v údolí přehradu, takže už jsme se zorientovali. A zrovna v takovou chvíli přichází naprosto super místo, u potoka, tráva, krásný rozhled, rovná místa. Neodolám. Uvědomujeme o našem rozhodnutí Marcela a zřejmě se tváříme tak, že se ani moc nehádá. Oni prý půjdou ještě kousek. Zatímco stavíme stan, vidíme je, jak lezou do protějšího svahu, chvíli se hemží nahoře a pak se ztrácejí v lese. O několik minut slyšíme volání, vidíme mohutnou gestikulaci a pochopíme, že už je to také přestalo bavit. Jen nevíme, jestli tam narazili na zbytek výpravy, nebo prostě utrpěli náhlou ztrátu elánu (bylo to to druhé). Každopádně my spíme tady a nehne s námi ani parní válec. Mezitím se šeří, do toho se umýváme, vaříme, jíme a posléze zalézáme do spacáků. Tak tenhle nocleh se opravdu vydařil.

5. den

A zas je tu den. Už jsem nás dokonce našel na mapě, takže přes trvající nepřítomnost značky pokračujeme rozhodně vpřed. ještě chvíli jdeme po horské louce, ale když se před námi objevuje další salaš a s ní hrozba pasteveckých psů, odbočujeme dolů, do lesa. Střídáme cesty svážnicového typu s prodíráním porostem, procházíme přímo mezi super vybledlou horskou salaší a stodolou, obojí dřevěné a ztracené v porostu, dohadujeme se s krávami, kdože to půjde po silnici a kdo lesem, ale hlavně stále klesáme. A najednou, světe div se, se po téměř dvanácti hodinách, uprostřed divokých lesů, opět zjevuje značka. Nabýváme jistoty a spouštíme se pořád níž a níž. A když už to níž nejde, doslova vypadáváme na prašnou silnici mezi dvěma domky, jedním originálním dřevěným, druhým zděným. O pár sekund později narážíme na Marcela, který nás informuje, že autobus stojí o kousek dál, ale že sem stejně za chvíli přijede, takže se ani nemáme namáhat. Místo toho se přesouváme kousek vedle, hezky k vodě na rovnou zem. Tam už je rozložena další část výpravy včetně bratránka. S potěšením se dozvídáme, že někteří pravděpodobně ještě stále bloudí kdesi nahoře, že včera někteří neměli daleko k zoufalství a že bloudili snad ještě hůř než my.

Zbytek dne plyne velmi poklidně. Koupeme se v lotrovské říčce, odpočíváme, konzumujeme vybrané pokrmy (někteří z vlastních zásob, někteří místní speciality v nedaleké chatě), vítáme nově příchozí a tak podobně. Další den se má vyrazit na Paring, ale to se nás dvou netýká. Už jsme se dohodli, že zůstaneme tady a budeme nabírat sil na Retezat, poslední pohoří v programu. Na další zpravodajství o hrdinné výpravě proto musím přenechat pomyslné pero očitému svědkovi, konkrétně bratránkovi. Naše další dny byly totiž vyplněny krátkými výlety, koupáním, poleháváním, nočními koncerty cikánských lidovek z reproduktorů (kam se hrabe technoparty) a žlučníkovými záchvaty (takové vepřové po znojemsku se zelím v kombinaci se zapařenou klobásou udělá divy...) Tím prakticky končí mé zpravodajství. Přestože se Zuzka i poté vzchopila k nadlidskému výkonu a společně jsme překonali i velkou část hřebenu Retezatu, hlavní děj výpravy už šel mimo nás.

6. - 8. den - po malém odpočinku u chaty Obirsia Lotrului údolím říčky Lotru, do divokých lesů a podél vodopádů k jezeru Cilcescu (1935 m) a ještě výše na hlavní hřeben (sedlo Piatra Taita, 2255 m); velehorským terénem oblasti Setea Mohor nad dolinou Carbunele (četná jezera), přes sedlo Gheresu (2113 m) a pak již na nejvyšší bod putování - horu Paringul Mare (2519 m); v nejdivočejších partiích hřebenů Paringu přejdeme hory Germanarea (2426 m), Stoinita (2421 m) a Cirja (2405 m); pak už blíže civilizaci na Paringul Mic (2074 m) a již travnatými svahy na chatu Rusu (1168 m)

6. den

Opět nádherné ráno. Opět rosou zcela nasáklý stan. Jdu se umýt do vedle tekoucí říčky Lotru, suším tropiko od stanu a z autobusu vytahuji nezbytné zásoby jídla na příští tři dny. Tentokrát s sebou nemám Zuzčinu polní kuchyni (otrava dobře vypadající, ale zřejmě velmi nešťastně sednoucí konzervou čehosi ve vlastní šťávě) a tak navíc přibaluji vařič a ešus. A také svetr, přeci jenom jdeme do výšek nemalých, kde by mohlo být i trošku chladněji.

Všichni jsou sbalení, pan Holan už je půl hodiny na cestě a tak vyrážím také, zanechávajíc bratrance jeho osudu. Cesta ubíhá velmi rychle. Podél říčky Lotru stoupám velmi zvolna horskou silnicí k jihu. Vlastě se zdá, že skoro nestoupám. Mažu si pusu faktorem 25 jako šílenec, neboť slunce začíná pomalu pálit a tady v údolí, ve výšce okolo 1450 metrů, žádný větřík nefouká, začíná být horko. Míjím skupinu nadšenců na horských kolech (Češi, nebo spíš Moraváci?), dřevaře, nakládající dřevo na náklaďák, dělníky opravující silničku, pana Holana a pak už nikoho.

Silnička odbočuje na východ a škrábe se kamsi do sedla po levé straně ale já pokračuji stále podél potoka údolím.Cesta je pořád hodně široká, takže po ní může jet i auto. Asi po hodině cesty od tábora přechází cesta přes potok už dosti opotřebovaným mostem. Dál již mohou jen pěší. Dochází mne skupinka stíhačů (Ondra, Lenka, Bára, ....) a dál vyrážíme společně. Cesta začíná být hodně dokopce a je klasickým korytem přívalových dešťů (samé šutry). Podle ukazatele na stromě nám zbývá něco přes dvě hodiny k jezeru Cilcescu, kde máme toho dne ulehnout. Překračujeme peřeje a kaskády dravého potoka Lotru, ztrácíme a nacházíme cestu a sebe navzájem a pomalu se dostáváme nad úroveň lesa. První pastevci ovcí s všudypřítomnými psy. Pomalu mi docházejí síly, blíží se doba oběda. Část skupinky zůstává a posilňuje se jídlem, já s Honzou pokračujeme. Asi ve čtvrt na dvě dorážíme kosodřevinou pokrytou morénou k překrásnému jezeru Cilcescu. Rumuni jsou hrozný prasata. Všude, kde by se dalo tábořit jsou stohy konzerv a odpadků. Zcela vysílen ulehám na jednom takovém místě a odpočívám. Po nějaké době doráží zbytek skupiny stíhačů a shledává místo mého odpočinku zcela nevyhovujícím. Odchází přesně na opačný konec jezera. Mé první opojení opadá a odcházím také. Na onom druhém konci je prostředí snesitelnější a dokonce je tu ukryt i pramínek vody. Rozbaluji stan hned vedle jezera. Postupně přichází celá výprava. Hrají se hry (celou cestu hraje skupina stíhačů hru "uhádni kdo jsem", ale pořád). Večer přichází ZLO. Rumunští víkendový výletníci. S kazeťákem. Výkonným kazeťákem. Nejprve se chtějí usadit vedle nás, ale Tonda jim jemně vysvětlí, že to jako ne! Usínám při melodiích, které jsem v životě neslyšel a slyšet už ani nechci, alespoň v horách, ve výšce okolo 1900 metrů. Okolo čtvrté hodiny raní kazeťák a Rumuni umlkají.

7. den

Ráno je opět nádherné. Stan je kupodivu zcela suchý (že by předzvěst změny počasí). Vyrážíme na hřebenové sedlo do výšky 2255 metrů. Tonda a Peyraci jsou již dávno na cestě (chtějí přejít celý hřeben ještě dneska). V sedle opět bačové a pěkně větrno. Vidíme před sebou část hřebene až po nejvyšší horu Velký Paring. Cesta vede do dalšího sedla (2113) a dále pokračuje přes dva vrcholky do sedla. Ale my vidíme ještě jednu cestu, ta ty vrcholky obchází. Pomalu, ale jistě, je rozhodnuto. Šetříc síly obcházíme ony tři vrcholky po boční cestě. Po půl hodině obcházení se cesta definitivně ztrácí. Situace začíná být náročnější. Odvolávajíce se na karpatskou hru na nezlámané končetiny definuji směr co nejpřímější k sedlu. Kamzičími skoky se asi po další půl hodině dostáváme všichni zdrávi do sedla a tak naše první zkratka zcela bezezbytku dostála přívlastku (delší, ale zato obtížnější). Dále pokračujeme všichni svorně po hřebenové cestě do sedla Gruiu a odtud přímo na vrchol. Velký Paring (2519) je pokořen za dujícího větru. Mlhavé pohledy k západu odkrývají něco málo z údolí řeky Jiu, kde leží hornické městečko Petrosani, kam máme namířeno zítra. Kochám se pohledy na severovýchod, kde jsou patrny planiny a pohoří, jimiž jsme prošli v minulých dnech. Kolují vrcholové posilňující kalorické (a bůh ví co ještě) bomby tekutého i pevného skupenství (Pálenice Bihor = můj favorit č.1). Začínáme se ubírat směrem k našemu dalšímu tábořišti. V kruzích vysoké politiky se začínají probírat pro a proti různých možností místa našeho dnešního odpočinku. Posledním velkým vrcholkem Cirja (2405) končí pásmo skalnatých hor a my se propadáme do příjemných hřebenových planin. Po obhlídce jednoho bočního karu je o tábořišti rozhodnuto. odbočujeme vpravo z hřebene prudkou stezičkou dolů k mohutnému prameni (vypadá spíš jako vývěr Galbeny (no, i když ten jsem vlastně nikdy neviděl)). Stavíme stany, neboť počasí se tváří, jako že neví, co vlastně chce. Přibírám do stanu jednoho souputníka, jemuž přístřešek odpochodoval na zádech Borka spolu s Peyraky kamsi nad Petrosani. Večer ještě prožíváme trocha nešťastného vzrušení, o které se postarala jedna Rumunka, jež v sousedním údolí zřejmě nezvládla skok do příjemně chladivých vod ledovcového plesa Mija. Neschopnou jakéhokoli pohybu ji odtud na zádech přinesl její rumunský přítel a pan Holan mohl plně uplatnit svůj doktorský um a lékárničku pro snížení bolesti, kterou ona modřinami posetá slečna musela snášet. Usínáme pod kapkami deště z modré oblohy a za dusotu maníků z horské služby, odnášející nešťastnou dívku do civilizace.

8. den

Ráno je opět ….. , no vlastně už není tak nádherné. Všude se válí mlhy, slunce občas prohlédne, ale postupem času spíš neprohlédne. Je zima; balíme a vyrážíme zpátky na hřeben. Ještě včerejšího dne jsem se chtěl podívat na poslední výspu hřebene, kterou již značka obchází, abych se pokochal výhledem na Petrosani. Tak zaprvé, jak jsem měl možnost poznat později, nebylo by zase tak o co stát, ale především na hřebeni jsem viděl sotva pár kroků, jaká tam byla mlha. Postupujeme dále (snad i po značce) ke konečné stanici lanovky nad městem. S klesající výškou se vymaňujeme z nadvlády horských mlh a dostáváme se pod nadvládu rumunské civilizace. Sváteční výletníci se drápu proti nám do svahu, míjíme první ! víkendové chaty !, lyžařské vleky a tak. Rozhoduje se, jak dolu. Jdu se podívat ke konečné stanici lanovky. Nádhera, dokonalá samoobsluha. část drsnějších horalů začíná klesat ke cabaně Rusu, k našemu meetpointu. My, jež jsme očarováni kouzlem rumunské techniky naskakujeme na volně projíždějící sedačky lanovky (nejdřív bágl, pak daná osoba). Žádné placení, cesto dolů přemítám o nezištnosti místních lanovkářů. I kdepak, dole už pěkně solím místní měnu (i když poměrně směšný peníz). V místním „bistru“ přemýšlím o zakoupení pohlednice, ale náměty dvou vystavených jsou tak strašné, že s povzdechem odcházím. Stoupáme k cabaně Rusu. Chata jako taková je sice udržovaná, ale prý zcela v moci jakési větší skupiny místních výletníků, takže nám bohužel ne moc přístupná. To nám však náladu nemůže rozházet, neboť v sousedství stojí stylový hostinec. Dřevěný pajzlík nám skýtá všechny výdobytky civilizace od alkoholu počínaje alkoholem konče. No dobrá, dá se tu sehnat i něco nealkoholického a dokonce jsou nám ochotni udělat i něco k snědku, prostě paráda. Postupně se všichni setkáváme (tedy kromě skupiny Tondy a Peyraků) a po nějakém čase vyrážíme na poslední etapu dnešního putování: dobytí vlastního Petrosani. Cesta se ztrácí ve spleti bujné vegetace a ohrad pro domácí zvířenu. Konečně se dostáváme na louky nad samotné město, a přichází část putování, kterou mám vždy nejraději: sestup drsných horalů ošlehaných horskými větry mezi mrzké obyvatele města, kteří mnohdy ani netuší , jaké krásy mají za humny. Petrosani rozhodně není ospalá díra, hlavní třída překypuje životem, otevřenými obchody (najde se tu i internetová kavárna). Přicházíme ke starému nádraží ještě z dob Rakousko-Uherské monarchie a v jedné z postraních uliček spatřujeme známé barvy našeho autobusu. Plni sladké únavy zahazuje batohy do útrob busu a vyrážíme na prohlídku tepajícího města za účelem doplnění zásob a ochutnávky místních specialit (uherák).

Ještě večer vyrážíme autobusem na západ k jihovýchodním svahům pohoří Retezat. Za městečkem Cimpu Lui Neag, v místech, kde se jakš-takš asfaltová silnička mění v dřevěný most a dál pokračuje jen prašná cesta, hledáme místo ke spočinutí. Celý den bylo počasí nic moc a teď večer, aby toho nebylo málo, tak začíná i pršet. V neveselé náladě stavíme stany a uleháme.

9. den - ráno z chaty Rusu do "civilizace" do města Petrosani v údolí Jiu, nákupy, zde čeká bus, odpoledne odjezd cca 25 km do obce Cimpul lui Neag (800 m) a co nejdále údolím pod Retezat, nástup přes Gura Butei směr chata Buta

9. den

Ráno je opět nádherné. Vyrážíme plni optimismu dále údolím na západ, podél jižních svahů Retezatu. Na jih se nám otvírají výhledy na mohutné severní svahy pohoří Vulkan, které je, byť hodně strmé, zcela hladké, travnaté, bez jakýchkoli bočních údolí, prostě jedna velká travnatá stěna. Cesta ubíhá rychle, jdu poměrně napřed, na místech, kde se cesta dělí, nechávám značky pro orientačně nesvéprávné (obávám se však, že mezi otrkanými horaly za mnou už mnoho takových není). Potkávám pastevce, kteří na koních snášejí dolů z hor sýr v kožených vacích, cesta se klikatí ve stínu skalních srázů, voda hučí, bory šumí, ptáci zpívají, je to pohádka. Odpoledne, po cca 15 km přicházím na místo zvané Cimpusel, odkud má naše cesta druhý den vést vzhůru do srdce Retezatu. Údolí je zde trochu širší, uprostřed je travnatý plácek s ohništěm a stéká se tu několik bočních údolí. Bohužel musím říci údolí, protože vodu v potůčku jsem naposledy viděl před několik kilometry a boční vápencová údolí jsou naprosto vyschlá. Po chvíli přicházejí z opačné strany tři rumunští poutníci. Zdravím a navazuji rozhovor na téma počasí. Jsou velmi přátelští, také se zde chystají přespat, a protože ten nejstarší z nich to tu zná jak své boty, vydáváme se společně k nedalekému skrytému pramínku vody. Postupně přicházejí ostatní z naší skupiny. No, některé dokonce přijíždějí na korbě náklaďáku na svoz mléka. Večer rozprávíme u ohně a uleháme pod rozzářenými hvězdami.

10. - 11. den - přes chatu Buta vzhůru na sedlo Plaiul Mic (1879 m), po jižním hřebeni Retezatu na horu Custura (2457 m) a spojovacím členitým hřebenem na horu Papusa (2502 m); nádherným suťovým terénem na nejvyšší horu pohoří Peleaga (2509 m); dolů k jezeru Bucura v centru národního parku. Od jezera na hřeben Slaveiul (2346 m), dolů k potoku Judele (1700 m) a zase vzhůru okolo jezera Zanoaga na vrchol Radesul (2096 m). Pak po hřebeni a údolím k chatě Gura Zlata (775 m) poblíž přehrady; zde čeká bus

10. den

Probouzíme se opět do nádherného rána. Dozvídám se, že bratranec se Zuzanou skutečně vyrazili velmi brzy ráno, aby měli klid při výstupu na jižní hřeben Retezatu, který se táhne několik set metrů nad námi ve výšce přes 2000 metrů. I pan Holan již vyrazil, takže to vypadá, že opět žádného medvěda nepotkám... . Vyrážíme co možná nejrychleji, neboť to vypadá na pěkný pařák. Těsně pod hřebenem potkávám pana Holana a posléze i bratrance se Zuzkou. Ti jsou již pevně rozhodnuti přejít pouze jižní hřeben zpět k východu a další den sestoupit podél chaty Buta k autobusu. Jižní hřeben Retezatu je jako jediný vápencový. Klidně by se tu mohl točit Vinetou. Je krásně vidět, na jih Vulkan, na jihozápad Godeanu, na severozápad Tarcu, na sever vlastní srdce Retezatu a na východ vystupuje z oparu Paring. Po travnatých pláních mezi vápencovými výchozy putujeme po hřebeni na severovýchod až do místa, kde z jihu přichází cesta od chaty Buta (kam bude směřovat bratranec se Zuzkou). My pokračujeme cestou na sever dolů do údolí k soutoku říček Paleaga a Bucura. Zde po dlouhé době potkáváme opět nějaké lidi. A nutno říci, že jich není málo. Je jich víc, než dost na to, abych toto místo opustil jako ke klidnému spánku nevhodné. Ostatní váhají. Je pravda, že když půjdeme dál k jezeru Bucura, tak ostatní, kteří ještě nepřišli, nebudou vědět, kam jsme se vlastně poděli. Nakonec je rozhodnuto, že několik lidí, kteří už se nechtějí nikam dál trmácet, zde počká na zbytek, aby mu sdělil, že jsme šli spát nahoru k jezeru. Vzhůru vyrážíme již velmi pozdě odpoledne ale k jezeru je to jen 2 hodinky cesty. Už hodně vyčerpaní přicházíme k jednomu z nejkrásnějších a největších jezer Rumunska. Nějací turisté už tu sice jsou, nicméně je to tu tisíckrát hezčí než tam dole. Jediné, čeho je tu o poznání víc je vítr. Ne nadarmo je toto místo označováno za největrnější bod Rumunska. Postupně přicházejí další souputníci a nakonec je nás tu více než polovina. Uleháme za čerstvého větříku. V noci přichází drobný deštík.

11.den

Ráno je znovu nádherné. Přichází zbytek z údolí, necháváme rozestavěné stany a vyrážíme na nejvyšší vrcholky Retezatu. Jako první zdoláváme horu Peleaga (2509m), která je nejvyšším vrcholkem Retezatu. Počasí se stále výborné a tak postupně přecházíme všechny vrcholky hřebene obepínajícího jezero Bucura. V závěru výletu, kdy už se počasí trochu horší, odbočujeme na vrchol Retezat. Cesta vede po hranici zakázané zóny národního parku, která je domovem mnoha párům medvědů. Z vrcholku Retezatu se zrychleně kocháme pohledy do severních údolí a rychle mažeme nazpět přes okružní hřeben k jezeru Bucura a do stanů. Blíží se totiž horská bouřka se vším všudy. Za prvních přívalů deště a mezi hromy a blesky zalézám do stanu a počínám se sušit. Celý večer prší, létají blesky a duje mohutný vítr. Usínám za zvuku bubnujícího deště.

12. - 13. den - rezervní dny, buď bude např. z důvodů počasí či únavy pomalejší postup v předchozí dny a budou spotřebovány, nebo se o nich ti ještě zdatní pustí do pohoří Tarcu a Godeanu (postup by se měl soustředit ve směru hora Tarcu (2186 m), chata Cuntu a rozsáhlé středisko zimních sportů Munetele Mic (1540 m), pod ním v údolí obce Borlova či Poiana Marului

12.den

Nemohu dospat rána. Bouře neustává. Pršelo celou noc. Je strašná zima a fouká takový vichr, že déšť padá skoro vodorovně, takže mi voda protéká větracími otvory v tropiku dovnitř do stanu. Pomalu začíná den, den na který nezapomenu do konce svého života. Hodiny ubíhají a prší pořád stejně. Vodu, co protéká otvory v tropiku zachytávám ručníkem, který hodinu co hodinu ždímu. Vodu která proudí pod podlážkou se snažím odklonit hloubením kanálků okolo stanu (celkem bezúspěšně). Ale nálada je jinak výborná. Z vedlejších stanů slyším známé zvuky hry "Uhodni kdo jsem", tzn. vše je v nejlepším pořádku. Nicméně hodiny stále ubíhají a žádná změna. Takhle tu ale nemůžeme zůstat věčně. Méně šťastným už začíná festovně protékat do stanu. Zásoby jídla také nevydrží moc dlouho, takže musíme odsud. Ale kam. Tak, kam jsme měli jít, na západ do Gury Zlaty kde čeká autobus, je to tak 6 hodin cesty přes dva hřebeny. 0kolo pořád létají blesky takže to není vůbec žádná sranda. A navíc je samo sebou taková mlha, že je vidět sotva na pár kroků, takže hledání cesty v travnatých pláních bude těžké. Jiná možnost je sejít do údolí na jih (odkud jsme přišli) a sledovat potok až k přehradě Gura Apei na jihozápadě a odtud se stočit na sever a do Gury Zlaty dojít údolím. Tato cesta je však pekelně dlouhá a trvalo by nám nejméně 2 dny, než bychom tam došli. A to by už možná někteří nedošli (zima, déšť, hlad, bůh ví jaká cesta, ...). Poslední možnost je vyrazit na sever, přelézt jedno ne příliš vysoké sedlo a klesat a klesat na sever do údolí k chatě Gentiana a odtud pak další den dál na sever ven z pohoří. Tato cesta má tu výhodu, že hned po několika málo hodinách cesty je relativně civilizovaná chata, kde se všichni můžeme alespoň usušit. Problém je ale v tom, že autobus je v úplně jiném údolí, kde samozřejmě nefunguje mobilní telefon a to by znamenalo vyslat někoho, aby pro ten autobus zašel. A od chaty Gentiana by to trvalo zase alespoň jeden den. Takže jak to udělat, abychom se všichni mohli další den setkat s autobusem? Nakonec Marcel navrhnul, ať jdou všichni na sever k chatě Gentiana a on že půjde rovnou pro autobus k chatě Gura Zlata. To se ale moc nelíbilo tuším Hance, aby si Marcel chodil v tomhle počasí sám po horách a tak jsem se nabídl, že půjdu s ním. Začali jsme se balit. Nezapomenu na to, jak se Honza Kostka díval na svůj složený stan, který připomínal spíš bazének. Jak tam stál, byl úplně promočený, neříkal vůbec nic. Chtěl bych vědět, co se mu tenkrát asi honilo hlavou. Sbalil jsem se, rozloučil se s ostatními a vyrazil s Marcelem mezi blesky kamsi na západní hřeben, kde mělo být sedlo do dalšího ledovcového karu s nejhlubším jezerem Rumunska zvaným Zanoaga. Marcel neměl spacák zabalený v igelitce jako já, a tak si na celý batoh připevnil takovou speciální pláštěnku na batohy. Ale protože děsně fičel vítr, tak mě poprosil, ať se občas podívám, jestli ji tam pořád má. Podíval jsem se jednou, měl ji tam, podíval jsem se podruhé a už ji tam neměl. Ani jsem ji neviděl, kam odlétla. Smůla. Vystoupali jsme na západní hřeben. Není mi zrovna do zpěvu protože okolo to opravdu pěkně práská. Ale cesta dolů je zřetelná, sem tam dokonce nějaká značka, tak alespoň to. Začínáme sestupovat dolů někam tam, kde by mělo být jezero Zanoaga. Asi po hodině cesty přicházíme k jakési chýši, Marcel si jde dovnitř nasazovat svetr (je opravdu zima) a já jdu hledat jezero. Mělo být někde hodně blízko, ale v té mlze a dešti není vidět vůbec nic. Navíc se vítr pořád točí, takže se podle něj nejde orientovat. Musím říci, že je to přesně ta situace, kdy se Vám opravdu hodí kompas a výškoměr. Tápu mlhou sem a tam, už poměrně rovnou travnatou plošinou, když tu najednou v botách cítím víc chladno než obvykle. Kouknu pod nohy a vidím, že stojím tak 10 čísel ve vodě. Kouknu před sebe, a skutečně, asi tak 4 metry přede mnou (což je maximální viditelnost) se tráva zcela vytrácí a plynule přechází ve zvlněnou vodní hladinu. Našel jsem jezero Zanoaga. Vracím se s dobrou novinou za Marcelem do chýše, dáváme si něco malého k snědku a vyrážíme kolem jezera opět nahoru na další hřeben směrem na západ. Najít cestu už je daleko horší. Značení se zcela vytratilo, a mnoho prošlapaných cest je pouze od ovcí. Držíme směr podle kompasu a prodíráme se klečí vzhůru. Nahoře, na travnatém plochém hřebeni opět nacházíme cestu a vyrážíme s novou nadějí, že to snad opravdu do večera stihneme. Jsou 2 hodiny odpoledne. Asi po kilometru by cesta měla odbočit směrem k severozápadu. Odbočka však stále nepřichází. Nakonec už nám nezbývá nic jiného, než odbočit naslepo a doufat, že správnou cestu opět nějak najdeme. Travnatý plochý hřeben, po jehož úbočí jdeme začíná opět klesat mezi kosodřevinu. Nalézt cestu vhodným směrem je čím dál tím horší a pěkně vysilující. Stále prší, fouká vítr a vše dál než 10 metů od nás je zahaleno neprostupnou mlhou. Nakonec je kosodřeviny už takové množství, že zcela definuje náš směr. A ten se mi přestává líbit. Začínám si uvědomovat, že jestli teď opravdu zabloudíme, tak už to taky nemusíme rozchodit. Sundávám batoh a probíhám kosodřevinou v zoufalé snaze najít cestu. Takhle lítám asi 15 minut a nakonec s neuvěřitelným štěstím cestu opravdu nalézám. A tak opět pěkně po cestě sestupujeme kosodřevinou správným směrem a já se zapřísahám, že už tu cestu nesmíme ztratit. Po chvíli kosodřevina končí a cesta vede přímo dolů po travnatém svahu.... a pomalu se opět vytrácí. Postupuji v jedné z vyšlapaných pěšinek doufaje, že je to ta pravá. Asi po kilometru se dostáváme na horní hranici lesa (tak ve výšce 1800 metrů) a jsme opět bez značky. Je mi jasné, že sejít více něž tisíc metrů dolů do údolí bez cesty je holé šílenství a tak opět sundávám batoh a vyhledávám značku. Po půlhodině zcela vyčerpán prolézáním houští nízkých stromů mne začínají přepadat černé myšlenky, že tu skončíme. Cestu nemohu najít a jsou už bezmála 4 hodiny odpoledne. Nakonec Marcel navrhuje, že to třeba tím lesem nebude tak zlé, a tak vyrážíme na nejneskutečnější pochod, který jsem kdy absolvoval. Více než 1000 výškových metrů rumunským pralesem po hranici zakázané zóny s medvědy, bez cesty, v dešti a mlhou. Čím více klesáme, tím je větší vlhkost a tak si musím ustavičně protírat brýle. Jde to docela dobře, les opravdu není tak hustý, jak se zprvu zdálo. Daleko větší problém je to, že nás to táhne do úžlabiny s prudkým potokem. Kloužeme po kamenech porostlých mechem, propadáme se do kapradí a trouchnivějících větví. Začínáme být poněkud potrhaní a zablácení. Svah je stále prudší a prudší, začínáme sklouzávat hlínou. Nevím, jak se to stalo, ale koukám, že mám botu téměř roztrhnutou vejpůl nějakým ostrým kamenem nebo větví. Začínám být trochu nervózní. Cesta je nekonečná. Pořád dolů svahem, potokem, křovím. Jediné co se změnilo je to, že už jsme sestoupili pod mlhu. Vidím, že jsme na úbočí nějakého údolí. Mám pocit, že snad i toho údolí, kterým by měla vést naše cesta. Sestupujeme tedy přímo na dno údolí. Najednou se před námi otevírá mýtina plná vysokánských kopřiv. Je jasné, že je to mýtina vytvořená člověkem. Po chvíli pobíhání opravdu nalézám základy nějakého stavení. Postupujeme stále dolů podél potoka a snažíme se nalézt cestu, která sem kdysi vedla. Žádná už však není, jen potok na dně údolí se strmými svahy. Jsme asi 1200 metrů vysoko a je 6 hodin večer, takže do setmění zbývají asi 2 hodiny a k cíli asi 500 výškových metrů. Začínám být hodně nervózní. Marcel buď nervózní není, nebo to perfektně skrývá. Následující cesta ubíhá asi tím způsobem, že já poskakuji po kamenech korytem rozvodněného potoka a Marcel se za mnou drápe houštinami podél. Moje cesta má tu výhodu, že je na ni lépe vidět, ale zato jsem častěji ve vodě. Ruce mám totálně zmrzlé a tak ani necítím, jak mi z různých oděrek stéká krev. Uběhnu vždy tak 100 metrů, rozhlédnu se, jestli někde v úbočí neuvidím náznak cesty a pak čekám, až se za mnou začnou hýbat stromy, neklamné to znamení, že Marcel už je blízko. A tak pořád dál a dolů. Jednou už jsem to nevydržel, a čekám na Marcela s otázkou, která mě trápí posledních pár hodin. Co budeme dělat, když to nestihneme za světla někam dojít? Odpověď je prostá, budeme se tak po 20 minutách střídat, jeden bude vždycky hlídat, dělat dřepy a nějak se zahřívat a druhý bude sedět pod stromem, kde nejméně prší, a snažit se trochu podřimovat. Začínám být více než silně nervózní, téměř hysterický. Vyrážím vpřed ještě rychleji a zběsile pošilhávám po okolních svazích po cestě. Koryto potoka se stává stéle prudším a objevují se první kaskády. Má nervozita dostupuje vrcholu, napadají mne myšlenky, o kterých je lepší pomlčet, když tu náhle se mi zazdá, že ve svahu kousek od potoka je náznak cesty. Vyřítím se nahoru, v pološeru napínám zraky a pak najednou začnu vítězoslavně řvát jak smyslů zbavený. Vidím totiž přes pěšinu povalený ohromný kmen, který je nařízlý tak, by se přes něj dalo chodit. Máme cestu! Nervozita se vrací pouze do úrovně, kdy kalkuluji jak asi daleko jsme od chaty Gura Zlata a jestli to můžeme stihnou ještě za světla dojít. Je něco po 7 hodině večer a už je pěkně špatně vidět. Pořád hučím do Marcela, že určitě má smysl dojít až k autobusu, ale tváří se tak, jako že je mu vcelku jedno, kde bude dneska spát. To mě teda jedno není. Svištíme podél vodopádů úzkým údolím stále dolů. Už se moc nebojím, že bychom cestu ztratili, občas se sice musíme trošku vracet, když cesta nenápadně přeskočí na druhou stranu potoka, ale to je vše. Po téměř hodině cesty dorážíme mezi první salaše a stodoly. Jsem neskutečně šťasten. Zastavuje nás nějaký domorodec, ze kterého se vyklube strážce parku a vyptává se nás na situaci nahoře. Tu mu barvitě líčíme a on nás ujišťuje, že jsme udělali více než dobře, že jsme se rozhodli sejít dolů, protože nahoře se očekává sněžení. Zcela vysílení nalézáme autobus. Setkání je vřelé, ulehám do téměř suchého spacáku na zadní sedačky v autobuse a za bubnování deště upadám do hlubokého spánku plného divokých snů.

12. den

Počasí se hodně vlhké, neprší, ale všude se válí mlhy. Vyrážíme autobusem dolů hlavním údolím. Po půl hodince nabíráme bratrance se Zuzanou, kteří spali na nějaké louce u potoka.

14. den - odjezd z hor a Rumunska, zastávka v některém z měst na trase (např. Arad), nocleh v kempu v Maďarsku

15. den - přejezd přes Maďarsko (zastávka v některém z měst), příjezd do Prahy večer